Gejša není japonská prostitutka, i když si to spousta lidí myslí, jde o prastaré „řemeslo“, kde sex sice hraje jistou, ale zdaleka ne klíčovou roli.
S plánem zavést tuto „funkci“ prý v sedmnáctém století přišla vysloužilá majitelka nevěstince. Se svým záměrem seznámila šóguna Iejasua Tokugawu, který si hned uvědomil jeho výhody.
Klienti na sebe vyzradili ledacos
První výhodou byly daně, které z veřejných domů vybíral, druhou, že se dovídal informace o svých poddaných i nepřátelích. Fakt, že před krásnou ženou muži neudrží jazyk za zuby, je známý.
Navíc se rozhodl prostituci centralizovat a vyčlenit ji jen do určitých lokalit. Ty začaly být poprvé označovány červenou lucernou, vlastně spíš lampiónem, což jim zůstalo dodnes.
Nejdříve se jednalo o povolné mladíky
Gejšami původně nebyly ženy, ale chlapci. Říkalo se jim šprýmaři (hókan) či bubeníci (taiko moči) a jejich úkolem bylo vlastně totéž – pobavit hosty všemi způsoby, jakými chtěli.
Ženy se „přidaly“ až o něco později. Uspokojování mladíkem nebo jím a dívkou zároveň bylo dost běžným zpestřením sexuálních radovánek tamní šlechty i jejích elitních sloužících – samurajů.
Kolem roku 1800 se však pravidla v Japonsku změnila a gejšami se stávaly výlučně ženy. Byly vyčleněny z kategorie prostitutek, staly se vyšší kastou. Měly za úkol pobavit muže různým uměním.
Pocházely obvykle z chudých rodin, co braly jako čest, když dceru „adoptovala“ – podle zvyku ve věku 6 let a 6 měsíců – majitelka tzv. okija domu a budoucí gejša se začala učit ve škole.
Gejša bubnovala i recitovala
Dívka musela dosáhnout dokonalosti ve smyslné chůzi, která probouzí vášeň, tanci, hře na loutnu, třístrunný nástroj šamizen, bubínek tsutsumi, recitaci a zpěvu.
Ovládala i kaligrafii, aranžovaní květin, společenskou etiketu, musela mít správnou mluvu a dikci, aby mohla na úrovni komunikovat i s nejvýše postavenými osobnostmi.
Pokud se osvědčila, stala se z ní maiko, předstupeň gejši. Tou byla „jmenována“ až později. Existoval zvláštní ceremoniál, díky němuž byla vybrána do prestižního cechu.
Sex nebyl samozřejmostí
Na to, aby budoucí gejša byla schopna vrcholně uspokojit muže v sexuální oblasti, se „výuka“ logicky soustředila až později, v době dospívání, a pod dohledem „zkušené odbornice“, obvykle gejši ve výslužbě.
Ta dívku učila všechny milostné polohy i techniky, aby zvládla nejen uspokojit každé mužovo přání včetně mírně či více deviantních, ale současně ho přivést do stavu erotické „nirvány“.
Gejša však mohla sex odmítnout, nepatřil k jejím povinnostem. Šlo o úmluvu mezi ní a klientem. Ten si za něj pochopitelně musel patřičně připlatit a nebyla to (a není) ani zdaleka levná záležitost.
Platí se předem, za jediný večer klidně až několik set tisíc korun! Objednávky se zajišťují v několikatýdenním předstihu, gejša obvykle pracuje čtyři nebo pět večerů v týdnu.
Kdo obětuje celoživotní úspory?
Poznáte je hned. Nosí drahá, i zlatem prošívaná kimona, převázaná pásem z brokátu, lesklé vlasy upravené do vysokého účesu, mají bíle nalíčenou šiji i tvář, s rudými oční koutky a rty.
Oděv má zvýraznit kontury krku, který je brán jako ušlechtilá část těla. Jejich svět je éterický a těžko proniknutelný, umějí si vytvořit soukromí ve vlastní mysli a „uzamknout“ city.
Předávání peněz (o nich nikdy nemluví) je obřad. Bankovky jsou ve speciální obálce, zabalené do tradičního šátku. Je tvrdě proti bontonu, aby byly použité, či dokonce jen přeložené!
Gejši si hlídají tradiční zvyky, pěstují nádech tajemna svým zjevem. Jejich klienti jsou z řad politiků a byznysmenů, nebo lidí, kteří si na večer s nimi šetří třeba celý život.