V dějinách každé země najdeme události obestřené legendami. Místa, kde se odehrály, bývají následujícími generacemi považována za posvátná a stávají se národními symboly. Izraelská pevnost Masada nacházející se na východním okraji Judské pouště patří mezi ně…
Vedla k ní pouze úzká stezka
Její zřícenina ční na vysoké a strmé skále v nepřístupné poušti. Pevnost, kterou vystavěl král Herodes I. Veliký v prvním století před naším letopočtem, byla považována za nedobytnou. Nejen pro mohutné opevnění, které ji ze všech stran obklopovalo, ale i díky tomu, že byla celkově vystavěna tak, aby vydržela i dlouhé obléhání.
Unikátní jsou dovedně zbudované, ohromné nádrže na vodu, které je v poušti stálý nedostatek. Jedinou přístupovou cestou byla uzounká „hadí stezka“, stoupající křivolace na vrchol. Uvnitř obrovského areálu bylo postaráno i o pohodlí; nesloužil jen k vojenským účelům, ale zároveň jako místo, kde mohl panovník odpočívat v některém z mnoha paláců či nechat masírovat své tělo otroky v lázních…
Těla zélótů se proměnila v prach
Do historie Izraele však Masada neodmyslitelně patří kvůli zcela jiné události. V roce 66 vypuklo v Judei povstání zélótů usilujících o vznik nezávislého státu. Rafinovaným úskokem se jim povedlo pevnost obsadit a následující tři roky (!) ji pak bránili proti několikanásobné přesile římských legií. Římanům nakonec nezbylo nic jiného než postavit mohutnou rampu a s její pomocí vystoupat až k hradbám. Pro pouhých 960 obránců nastala kritická situace, přesto se odmítli vzdát. Velitel El’azar ben Ja’ir totiž přesvědčil posádku, že je lepší čestně zahynout než padnout do otroctví.
Protože jim však náboženství zakazovalo sebevraždu, muži nejdříve podřízli nožem ženy a děti, pak se zabíjeli navzájem. Když už jich zbylo jen deset, losovali mezi sebou, kdo popraví devět ostatních a pak poruší boží zákon vlastní smrtí. Ještě předtím ovšem zapálili všechno kolem, aby nepřátelům nezbyla ani jejich těla… Dvě ženy však nedokázaly obětovat svoje děti. Pečlivě se s nimi ukryly a po zajetí Římany podaly svědectví o události, kterou popsal dějepisec Joseph Flavius – ovšem bez udání polohy místa. Z toho důvodu a také proto, že Masada leží v neobydlené, nehostinné poušti, kde písek zavál všechny stopy, se ji dlouho nikomu nepodařilo najít. Archeologové její základy odkryli až v roce 1956…
V současnosti se zde konají svatby
Masada se zakrátko stala symbolem seberealizace izraelského národa. Vojáci zde skládají přísahu, konají se tu svatby, křty a jiné slavnostní akty. Zároveň jde o jakési poutní místo, které by měl alespoň jednou navštívit každý pravověrný Žid. Právě judaisté, nejspíš i z toho důvodu, aby také přinesli nějakou oběť, putují nahoru pěšky – včetně starců a dětí. Jde přitom o náročný fyzický výkon; čtyři hodiny usilovné chůze do prudkého kopce dají pěkně zabrat. Moderní lanovku používají jen turisté.
I u nich vzbuzuje úctu jak torzo Herodova paláce, tak smutný osud obránců. Ze zbytků hradeb lze za jasného počasí vidět až do sousedního Jordánska, jinak je všude kolem poušť. Možnost osvěžení se nabízí v nedalekém Mrtvém moři – i když si v něm nezaplavete. Má totiž tak silnou koncentraci soli, že voda připomíná spíše olej, a není možno se do něj ponořit, ať už to zkoušíte jakkoli…