Pokud do této chvíle absolutně netušíte, o co se jedná, je zřejmé, že jste na Sardinii dosud nebyli ani se o ni příliš nezajímali „na dálku“. Pojďme tedy společně nahlédnout do bohaté historie tohoto skvostného ostrova na jihozápadě Itálie. Nuragy tam totiž stojí podstatně déle než veškeré domy ve vašem městě či vesnici.
Vše začalo v době bronzové
A o co se tedy jedná? Nuragy jsou kónické kamenné stavby, částečně připomínající věže středověkých tvrzí, které známe přece jen podstatně důvěrněji. Jedná se o pozůstatek nuragské civilizace, respektive nuragské kultury, která na Sardinii existovala od 18. století před naším letopočtem až do 3. století před naším letopočtem. Pojmenována je podle typických objektů, jichž se na ostrově nacházelo téměř sedm tisíc.
V počátečním období – během starší doby bronzové – na Sardinii žili lidé kultury Bonnanaro, jež dostala název podle obce v oblasti Logoduro. Tehdy tam stavěli tzv. protonuragy, které se výrazně liší od klasických nuragů. Jejich půdorys je nepravidelný, jsou vysoké sotva deset metrů. Uvnitř nenajdeme – pro nuragy typický – velký okrouhlý prostor, ale jednu nebo více chodbiček a ojedinělé malé komory, jež jsou kryté nepravou klenbou. Je pro ně charakteristické pozoruhodné množství zdiva, tudíž byly využitelné jenom malé, poměrně těsné části. Obytná plocha na horní terase měla dřevěnou střechu. Dosud byly objeveny zhruba tři stovky protonuragů.
Stavby se obešly bez malty
Přibližně ve 12. století před Kristem začali domorodci stavět klasické nuragy, z nichž řada byla postupem času zničena nebo poškozena. A to především za posledních 200 let. Na vině byl v polovině 19. století zákon, který přiměl obyvatelstvo budovat oplocení pozemků. Další příčinou zkázy nuragů byl rozvoj silniční sítě. V obou případech posloužily pravěké stavby jako zdroj stavebního materiálu. Do současnosti se jich přesto zachovalo několik set. Mezi nejznámější patří Santu Antine, stojící na území Torrabla nedaleko Sassari, a Majori, který se nachází v oblasti Tempio.
Klasické nuragy jsou vysoké až dvacet metrů a mají tvar komolého kužele. Postaveny jsou z velkých bloků bez použití malty, tzv. nasucho. Kameny jsou často opracované, a to zejména v horní části věže. Vnitřní prostory jsou podstatně rozměrnější než u protonuragů. Vstup do věže je téměř vždy v úrovni země, jen výjimečně je vyvýšen. Většinou je orientován na jih. Nebyly nalezeny stopy po dveřích, které byly pravděpodobně dřevěné, i když se připouští i možnost kamenných.
Dochovaly se i svatyně
Postupem času vznikaly také nuragové komplexy – většinou nikoliv najednou, ale následnými přístavbami. Z odkrytých půdorysů dávných vesnic je patrné, jak měli staří architekti v oblibě tvar kruhu. Nejzachovalejší, mimořádně architektonicky propracovaný a nejvíce obdivovaný je nuragský komplex Su Nuraxi u městečka Barúmini.
Zajímavé je, že nuragy nepokrývají ostrov rovnoměrně. V místech, kde je málo stavebního materiálu, se zkrátka nevyskytují. Mnohým z nás jistě neunikne skutečnost, že nuragy najdeme převážně dále od pobřeží. Ostatně – celá historie ostrova je orientována do vnitrozemí. Vedle nuragů se dochovaly rovněž svatyně, jež mají podobu posvátných nádrží, pravděpodobně sloužících kultu vody, nebo se jedná o takzvané obří hroby. Dále na ostrově najdeme dávné sochy a další artefakty.
Obyvatelé Sardinie se – snad jako jediný středomořský národ – nezabývali mořeplavbou. Zato hojně chovali ovce a kozy v divokých horách. Byla to vždy země nespoutaných lidí, kteří odporovali všem oficiálním vládcům. Tato tradice se udržela až do 20. století. Od roku 1948 je totiž ostrov autonomní oblastí Itálie. Dovolená na Sardinii je vskutku skvělým zážitkem nejen pro příznivce přímořských destinací, ale i pro milovníky historických památek.
