Republika Makedonie je pro většinu z nás stále velkou neznámou, přitom cesta tam trvá jen o pár hodin déle než do Chorvatska. Příčina ne právě masového zájmu o tuto balkánskou zemi možná spočívá v tom, že nemá moře…
Ideální lokalita pro tuláky
Na druhou stranu – Ohridské jezero ho rozlohou i průzračností silně připomíná, patří totiž mezi nejstarší na světě a navíc je pod patronací UNESCO. Nejvíce si pobyt nejen v jeho okolí, ale po celé zemi užijí ti, co rádi putují volnou přírodou. Dá se tady celé dny nerušeně toulat, aniž byste potkali živou duši. Spát můžete klidně pod širákem – neplatí tu žádná omezení, ani pokud jde o rozdělávání ohně. Výjimkou jsou národní parky Mavrovo, Pelister a Galičica.
Nedoporučuje se však cestovat až k hranicím s Albánií a kontroverzní republikou Kosovo, v těchto končinách člověk nikdy neví, na koho narazí. Jinak pokud po čase zatoužíte po civilizaci, není problém sejít do údolí. A byl by v tom čert, abyste nenarazili na nějakou hospůdku.
Fazole jsou národním hitem
V makedonské gastronomii se mísí vliv balkánské a turecké kuchyně. Místní nejčastěji jedí gravče tavče (někde to píší obráceně – tavče gravče), tedy opečené fazole smíchané s bramborami a ochucené červeným pepřem. Mezi speciality patří i ohridský pstruh (je větší a chutná trochu jinak), kapr po prespansku či sušené rybky – cironki.
Oblíbené jsou i hustší polévky, zejména rybí a telecí (říká se jim čorba) a pak jídla známá i u nás (čevapčiči a čufty) a zeleninové saláty. Ty neodpočívají v lednici, ale jsou připravovány až po příchodu hostů a podávají se jako předkrm s čerstvým bílým chlebem – někde si ho i sami pečou. Menu vyjde v přepočtu na koruny zhruba na stovku, což je za babku. Pije se tu voda a hlavně víno, nejrozšířenější odrůdou je Vranec – vyhrává totiž soutěže v celém světě.
Čas se zastavil krátce po páté
Metropolí Makedonie je Skopje. Skoro celé město v roce 1963 zdevastovalo zemětřesení; jako memento zůstalo zničené průčelí bývalého nádraží s hodinami, které se zastavily přesně v 5 hodin a 17 minut, tedy v okamžiku, kdy – románově řečeno – se země otevřela a nastalo peklo.
Za návštěvu stojí zdi pevnosti Kale nacházející se nad městem, odkud je pěkný výhled, dále mešita Mustafa Paši, orientální bazar a tržiště, pár starých uliček, kamenný most – z 15. století – přes řeku Vardar, také dům misionářky a nositelky Nobelovy ceny míru Matky Terezy, která odsud pocházela, a menší pravoslavné kostelíky. Ty jsou ostatně v každé vsi.
Náboženství je stále v kurzu. Pro nás není bez zajímavosti, že se zde usídlili žáci věrozvěstů Cyrila a Metoděje, svatí Naum a Kliment, jehož hrob se nachází v kostele, který mu byl zasvěcen. Když si na něj – ale jen pevně věřící – dá ucho, uslyší prý tlukot jeho srdce a splní se mu každé přání.
Vlajku Makedonie změnila kvůli Řekům
V Makedonii archeologové objevili antické stavby (lázně, sloupořadí a divadlo). Předpokládají, že jde o zbytky města Heraclea, předtím známého jen z análů, které ve čtvrtém století před Kristem založil Filip II. Makedonský, otec božského a velikého Alexandra. Jeho odkaz ale žárlivě střeží Řecko, na jehož území se narodil a vyrůstal, dokonce tak vehementně, že se musela měnit státní vlajka země. Jednalo se o červenou vlajku se zlatým verginským sluncem, symbolem starověké Makedonie. To se nelíbilo sousednímu Řecku, jehož provincie Makedonie používá stejnou vlajku, ale s modrým pozadím. Po blokádách na hranicích byli Makedonci nuceni vlajku změnit, a tak v říjnu 1995 kresbu slunce upravili do dnešní podoby. Jedná se o symbol makedonské hymny Denes Nad Makedonija.
Řekům vadil i samotný název Makedonie; argumentovali tím, že historická Makedonie se nacházela jen na necelých čtyřiceti procentech dnešní rozlohy. I proto byla země přijatá do OSN jako Former Yugoslav Republic of Macedonia. To ale nemění nic na tom, že rozhodně stojí za návštěvu…
