Oblast Kalábrie leží až v nejjižnější části pověstné italské „boty“ a patří k nejchudším regionům. Kvůli velké vzdálenosti ji navíc zahraniční turisté – ke své velké škodě – dlouho opomíjeli.
Málo továren, hodně přírody
Nikde v Itálii – a pokud nebudeme počítat odlehlé kouty Skandinávie – i málokde v Evropě lze najít tak minimální množství průmyslových zón a továren (zároveň i velkoměst) a naopak tolik přírodních krás. Těžko radit, kde nejlépe začít poznávat tento polozapomenutý kraj.
Patrně nejideálnější je vzít to od náročnější části programu k relaxační, což znamená zvolit nejprve návštěvu národního parku Monte Pollino. Kopce a horské masivy působí zdánlivě nepřístupně, ale všude vedou značené turistické trasy – jak pro fyzicky zdatné jedince, tak i ty procházkové pro starší generaci. Odměnou je pohled na skály a keře, ale i na volně pobíhající kozy a krávy, které v létě utíkají před horkem do lesa.
Cedr není cedrát
Z jiného soudku je národní park Sila, kde se kromě hustých hvozdů vyskytují křišťálově čisté studánky a romantické strže. Některé domy visí nad propastí, je tu i množství polorozpadlých strážních věží postavených proti nájezdům pirátům. Typickým stromem je cedr, který má prastarou historii. Filozof Plinius tvrdil, že z něj už egyptští faraoni stavěli lodi… Turistům se sice nabízí cedrový čaj, sirup, zmrzlina či dorty, ale v tomto případě jde o záměnu, lépe řečeno – o slovní hříčku. Cedrem se totiž v italštině nazývá i listnatý keř (někdy spíše strom) cedrát s plody připomínajícími obří citron a vážícími i více než kilo. Právě z něj jsou vyjmenované pochutiny vyráběny, nejžádanější specialitou je likér. Podává se podchlazený, má nazelenalou barvu, je lahodný a osvěžující, možná příliš sladký, takže se ho nesmí vypít příliš; druhý den mohou nastat potíže s otevíráním „zalepených“ úst…
Sílu má nejen sopka Stromboli
Při výčtu předností Kalábrie nelze zapomenout na moře. Za návštěvu stojí městečko Tropea, kde je pláž hned u silnice. Přesto se považuje za jednu z nejkrásnějších – bělostný písek se odráží od skalisek vyrůstajících z hladiny. Těm, co dávají přednost kamenitému přístupu, stačí popojít o kousek dál… Z hradeb lze zahlédnout i sopku Stromboli, chrlící lávu. Asi se její sílou nechali nakazit i místní, kteří s oblibou konzumují – jak v jídle, tak samotné – pálivé papričky. Čím ostřejší, tím lepší. Oblíbená je také bacala, silně prosolená treska, vepřová líčka nebo rizoto, dochucené – jak jinak než – feferonkami. Hodně se jí zelenina, hlavně lilek. Pokud jde o pití, kalábrijské červené víno je proslavené i ve světě. Je silné a má sytě rubínovou barvu.
