Snad žádná silnice na světě nedostala tolik jmen jako nepoužívaná, přesto legendární Route 66. Byla nazývána Hlavní ulicí Ameriky i Cestou slávy. Asi nejvíc se vžilo označení, které jí dal neméně proslulý spisovatel John Steinbeck – Matka všech cest.
Spojovala osm amerických států
I když je označována za starou dálnici, její historie se začala psát teprve před osmaosmdesáti lety a jejím účelem bylo spojit kontinuálně východní pobřeží Spojených států amerických se západem, kde tehdy existovala víceméně jen archaická síť úzkých stezek, prašných cest či vyšlapaných pěšinek vytvořených indiány a rozšířených bílými dobyvateli.
Ty sice mohly být jakžtakž vhodné pro dostavníky, ale nestačily automobilovému průmyslu, který popoháněla dopředu snazší cenová dostupnost vozů pro střední vrstvy obyvatel. Ve dvacátých letech byla navíc jen setina z více než téměř pěti milionů kilometrů cest v takovém stavu, aby se dala používat celoročně.
Výstavba dálnice se tak stala nutností. Její projekt byl typicky americky velkorysý, Route 66 měřila 2.500 kilometrů, začínala v kalifornské Santa Monice a končila v Grant parku v Chicagu. Vedla přes území osmi federálních států – Arizonu, Nové Mexiko, Texas, Kansas, Missouri, Oklahomu, Illinois a Kalifornii, protínala řadu velkých amerických měst – včetně Los Angeles.
Skončila kvůli náklaďákům
V době vzniku se stala tím nejprogresivnějším, co si řidiči dovedli představit. Navíc délkou odpovídala dávným touhám osadníků – putovat do neznámých končin. Traduje se, že každý Američan po ní jednou za život jel. Projektanti ale nepočítali s rozvojem hlavně nákladních automobilů, což vedlo k tomu, že dálnice poměrně brzy začala „praskat ve švech“.
Moderní silnice nahradily staré, po jejich dokončení už nebylo nutné při jízdě z Chicaga k Tichému oceánu použít ani kousek Route 66. Zdálo se, že jde o její definitivní konec. Zanikla menší města, benzinové pumpy i motely osiřely a vozovka pozvolna začala zarůstat trávou. Nostalgie po „starých dobrých časech“ naštěstí nedala spát motoristickým nadšencům.
Ti se rozhodli uvést do provozu alespoň nejzajímavější úseky. Pracně renovovali původní dopravní značení, znovu otevírali útulné, mezitím zchátralé restaurace na trase, do projektu se zapojovalo čím dál víc lidí. Fenomén se opět probudil k životu. Počet turistů se ještě prudce zvýšil po uvedení kultovního snímku hnutí hippies Easy Rider z roku 1969.
Zmizela dokonce i z motoristických map
Cestování po Route 66 není ani zdaleka jednoduché a vyžaduje určitou přípravu už jen proto, že její trasu na žádné běžné automapě nenajdete! Ona totiž oficiálně neexistuje, po vyřazení z amerického systému dálnic byla administrativně dána na pospas jednotlivým státům a ty ji pojmenovaly podle svých potřeb. Některé části jsou z různých důvodu uzavřeny.
Stává se, že řidič po hodinách jízdy přijede k místu, kde cesta končí, takže se musí vrátit. Překážkou může být i nedostatek pohonných hmot. Někde lze sice najít benzinové pumpy, ale léta opuštěné, kolem nichž stojí pár polorozpadlých baráků; celek působí depresivně.
Cesta vede mnoha známými místy, městečko Springfield ve státě Illinois proslavil seriál o osudech rodiny Simpsonových z kresleného seriálu. Poušť Mojave zase natolik připomíná měsíční krajinu, že se zde točily takové hity jako Hvězdné války nebo gangsterka Čínská čtvrť.
Z indiánů se stali byznysmeni
Čtenářům „mayovek“ se rozbuší srdce při přechodu Llana Estacada či řek Pecos a Rio Grande. Vinnetou s Old Shatterhandem se tu sice neprohánějí, zato indiáni z různých kmenů ano. Jen nejezdí na koni, nemají ani čelenky s barevnými péry a místo lovu se živí obchodem. Muzeum tu má i Jesse James, lupič a vrah, ze kterého časem vytvořili jakéhosi amerického Robina Hooda.
Romantický pohled pak je na zasněžené vrcholky Sierry Nevady či na zvláštní stromy Joshua Tree, které se staly inspirací pro název alba skupiny U2. Cestou do hlavního města zábavy Las Vegas, které sice už není součástí Route 66, ale většina cestovatelů tam skončí, je ovšem nutné projít zkouškou ohněm a projet obávané Údolí smrti (Death Valley).
V létě je tu přes 50 stupňů nad nulou, cesta místy klesá až do hloubky 85,5 metrů pod hladinou moře, pak zase může cestu ztěžovat sůl, která se nachází v roklích. Na nemilosrdně pálící slunce je každá klimatizace krátká, je třeba si celou trasu protrpět. Odměnou jsou někdy až kýčovité výhledy, zvlášť při západu slunce…
