Z počátku 16. století pochází Belémská věž (Torre de Belém), kterou najdeme v Lisabonu, konkrétně v městské čtvrti Belém. Postavena byla v tzv. manuelském stylu, což je finální fáze portugalské pozdní gotiky. Tato obranná, ale přesto elegantní stavba se postupem času stala jedním ze symbolů města.
Díky náplavám se spojila s pevninou
Torre de Belém je 35 metrů vysoká, má čtyři patra a terasu; byla zrealizována v letech 1515 až 1521 vojenským architektem Franciskem de Arrudou jako součást obranného systému v ústí řeky Tajo (portugalsky Tejo) do moře. Tento systém byl zbudován Janem II. Portugalským (1455–1495). Původně Belémská věž stála na malém ostrově na pravé straně řeky, obklopena vodou. Po letech říčních náplav je spojena s pevninou. Byla zasvěcena svatému Vincentovi, jenž byl patronem Lisabonu.
Roku 1580, kdy byl Lisabon napaden španělskými vojsky, připadla Belémská věž vévodovi z Alby. V následujících stoletích byla využívána také jako vězení a celnice. Ve čtyřicátých letech 19. století, během romantismu, došlo k „objevení“ manuelské architektury. V té době byla za přispění spisovatele Almeidy Garretta a podpory krále Ferdinanda II. Belémská věž restaurována v neomanuelském duchu. Roku 1910 byla prohlášena národní památkou Portugalska. A o 73 let později byla zařazena – společně s nedalekým klášterem řádu Svatého Jeronýma – na seznam světového dědictví UNESCO.
Návštěvníky zaujme nosorožec i kamenný provaz
Belémská věž má dvě části – baštu ve tvaru šestiúhelníku a vlastní hranolovou věž. V rozích bašty se nacházejí věžičky zakončené maursky vypadajícími kupolemi. Na konzolách věžiček jsou zobrazena zvířata, například hlava nosorožce. Na terase stojí socha madony s dítětem, patronky místních námořníků a objevitelů. Na věži najdeme sochy svatého Vincenta a svatého Michaela. Z vnější výzdoby zaujme i kamenný provaz obepínající pevnost a tvořící smyčku v úrovni mezi prvním a druhým patrem na severní straně věže. Jedná se o další znak manuelské architektury.
