Cestovat do vzdálených končin začal Jan Miřacký v době, kdy se jeho kamarád ze střední přestěhoval do Jordánska a pozval ho na prázdniny. „Našel jsem v tom velké zalíbení a cestování se stalo nedílnou součástí mého života,“ prozradil nám spoluzakladatel expediční agentury Zirhamia.cz. Po návratu z Islandu si splnil sen a uspořádal výstavu fotografií Krásy Islandu, kterou zhlédly tisíce lidí. Jeho „srdcovkou“ je však Thajsko, kam se rád vrací a kam utíká před českou zimou. Následující rozhovor je určen především těm, kteří mají v plánu vyrazit do této země poprvé v životě.
Když se našinec bude chtít vydat do Thajska poprvé v životě, na co by měl prioritně myslet?
Určitě by měl začít očkováním, aby tam nedostal žloutenku A nebo B, případně břišní tyfus. Lékaři vám zpravidla doporučí také očkování proti meningitidě. A pro případ, že byste měli v plánu být v pravidelnějším kontaktu se zvířaty, i proti vzteklině. Já toto doporučení pokaždé ignoroval a naštěstí bylo všechno v pohodě…
Malárii není nutné řešit předem – stačí jen pasivně kontrolovat, jestli na sobě nemáte červené pupínky. V pohraničních oblastech, kde se tato nemoc může vyskytovat, je vhodné chránit se dlouhým rukávem. V případě podezření, že něco není v pořádku, chce to rychle zajít do lékárny a koupit si tam antimalarika.
Je problém sehnat v Thajsku tyto léky?
Určitě ne. Lékárníci umějí výborně anglicky, člověk se s nimi hravě domluví. Kolik antimalarika stojí, to přesně nevím, nikdy jsem je nepotřeboval… Když jsem byl v Thajsku naposledy, dostal jsem angínu, patrně z klimatizovaných prostor, kterých je tam hodně. Zašel jsem do lékárny, lékárník se mi podíval do krku, bez váhání mi doporučil konkrétní antibiotika a za pár dní jsem byl v pohodě. Zdravotnictví v Thajsku se člověk bát nemusí – není to tam v tomto ohledu zdaleka tak strašné, jak si našinci možná myslí.
Na co dalšího by se měl nezkušený návštěvník připravit?
Na skutečnost, že ve větších městech faranga, jak turistům přezdívají, vnímají jako kráčející peněženku. To znamená, že když přiletíte do Bangkoku a chcete se podívat do Královského paláce, často se setkáte s tím, že vám řidič tamních vozítek řekne: „Dnes je Královský palác zavřený, dneska tam nemůžete. Já vás ale vezmu někam, kde se vám bude také líbit.“ No a samozřejmě vás zavede do nějakého obchůdku, který patří jeho kamarádovi. Ten mu za váš nákup vyplatí provizi a oba jsou spokojení.
Nehledě na to, že řidič po vás bude chtít nesmyslně velkou částku za dopravu. I když se dá říct, že je pro lidi z Evropy poměrně nízká. Za deset minut cesty vám naúčtují až 400 bathů, tedy zhruba 240 korun. Jenomže správná cena je přibližně 60 korun…
Místní se snaží na turistech, kteří jsou v Bangkoku poprvé v životě, zbohatnout. Hned na úvod se vás zeptají, jestli jste tam poprvé, a když jim naivně odpovíte, že ano, využijí toho. Je třeba se tedy na tohle připravit předem. A také na fakt, že budete hodně smlouvat. Cenu za dopravu je dobré domluvit předem. Není to sice úplně jednoduché, když nevíte, jak daleko pojedete, ale můžete si to předem zjistit na internetu. Když vám řidič řekne 100 bathů a vy odpovíte, že zaplatíte jen 50, může se stát, že vám sleví pouze na 80. A pokud toho nevyužijete, odjede. Vzápětí však přijede jiný, s nímž se na lepší ceně skoro jistě dohodnete.
Kde je vhodné vyměnit si peníze?
Já osobně to vždy řeším v bankomatu na letišti. Nerad u sebe nosím hotovost, a tak si během třítýdenního pobytu v Thajsku raději vyberu dvakrát, než abych měl po kapsách najednou třeba 700 euro. Člověk sice zaplatí dvoje poplatky, ale pořád mi připadá lepší mít u sebe míň peněz pro případ, že by mě někdo okradl nebo že bych peníze ztratil.
Thajsko je velká země. Které lokality byste po předchozí zkušenosti už nenavštívil a kam se naopak vracíte nejraději?
Na to je složité odpovědět, mám rád mix všeho. Obecně nejméně vyhledávám klasické turistické zóny. Pár dní jsem strávil v Bangkoku, viděl jsem Královský palác. Byla to příjemná zkušenost, ale podruhé už bych dovnitř nešel. I proto, že se tam platí poměrně vysoké vstupné – 500 bathů (310 Kč). Navíc tam proudí davy turistů… Moc se mi líbily deštné pralesy, měl jsem možnost navštívit národní park Khao Yai, kde jsme si udělali půldenní trek do džungle. V noci jsme například viděli, jak desetitisíce netopýrů vylétají z jeskyně a míří kamsi do dálky. Byl to poměrně hezký zážitek, stihli jsme to i nafotit…
Předpokládám, že několikahodinový výlet vám nestačil…
Ráno jsme podnikli rovnou celodenní trek do džungle – s průvodcem. Bez něj by to nemělo moc smysl. Jednak bychom mohli velmi snadno zabloudit a jednak průvodce přesně ví, jak to v džungli chodí, a vidí to, co bychom normálně nevnímali. Například jednou řekl: „Podívejte se tamhle!“ Nic jsme tam neviděli, a tak nám půjčil dalekohled, a my spatřili dvojzoborožce, což je velký pták s dvojitým zobákem. Seděl vysoko na stromě, asi 50 metrů od nás, zpoza stromu koukal jen ten zobák. Viděli jsme i slona ve volné přírodě, což není až zas tak častý jev…
Jaké jsou podle vás hlavní přednosti Thajska?
Je to bezpečná země. Domorodci vyznávají především buddhismus, což se odráží na jejich klidné a vstřícné povaze. A turismus je v Thajsku až na takové úrovni, že tvoří pětinu HDP, tudíž si turistů váží i policisté. Domorodci vědí, že bez cizinců by si žili daleko hůř.
Pozitivem je i fakt, že i pro Čechy je Thajsko stále levné, přestože ceny rostou rok od roku. Když tam člověk jede, nemá problém udržet si velice nízký rozpočet.
Další věc je, že se mu nabízí celá škála aktivit. Může jít do džungle, relaxovat na pláži, potápět se, věnovat se adrenalinovým sportům, ochutnávat thajskou kuchyni a absolvovat kurzy vaření, může trekovat v horách, meditovat v klášteře nebo trénovat thajský box… Meze se nekladou – je tam zkrátka od všeho něco.
Kolikrát jste už Thajsko navštívil?
Dvakrát. Poprvé jsem tam byl s kamarádem na vlastní pěst, strávili jsme na cestách čtyři týdny. Z toho většinu času v Thajsku, přičemž jsme si udělali čtyřdenní výlet do Kambodži. Utráceli jsme jen za jídlo, ubytování a dopravu, párkrát jsme si půjčili motorku nebo objednali průvodce v džungli. Napodruhé jsme tam byli minulou zimu, taky měsíc. Nejdříve 20 dní v Thajsku, pak 10 dní v Indonésii.
Kdybyste si měl vybrat jen jedno místo z celého Thajska, kde byste příště mohl strávit několik dní, které by to bylo?
Velmi jsem si oblíbil město Chiang Mai na severu. Líbí se mi proto, že je přiměřeně velké – oproti osmimilionovému Bangkoku je to takřka vesnice. Žije v něm 180 tisíc lidí. K dostání je tam výborné pouliční jídlo, v noci funguje jeden stánek vedle druhého. A co víc – menší jídlo vyjde na patnáct korun. Takže když si jich během večera dáte pět, velmi slušně vás to zasytí.
Jsou všechna jídla pálivá?
Všechna ne, mnoho jídel skoro nepálí, třeba takové mango s rýží. Navíc kuchaři jsou zvyklí na turisty a rádi připraví nepálivý pokrm. Já osobně mám pikantní hodně rád, takže si v Thajsku v tomto ohledu libuji.
A další důvod, proč byste volil právě Chiang Mai?
Nedaleko města jsou hory, kde se dá výborně trekovat. Shodou okolností kousek odtamtud leží nejvyšší hora Thajska Doi Inthanon zasazená ve stejnojmenném národním parku. Nachází se tam spousta vodopádů, prostě nádhera.
Čeho je v Thajsku nedostatek? Co tam Češi postrádají?
Čecha může zaskočit zejména špína na ulicích. U nás není úplně běžné, že si sednete na lavičku a kolem vás proběhne pískající krysa. Zato žebráky tam skoro nevidíte, v tomhle ohledu je to v Praze podstatně horší.
A co vás tam vyloženě těší?
Mě pokaždé potěší lidi. Oproti Pražanům, kteří jsou vesměs zachmuření, jsou Thajci veselí. Přestože mají málo majetku a peněz, dokážou si život lépe užívat. Když vidí, že se zastavíte na rohu ulice a nevíte kam dál, přijdou za vámi a lámanou angličtinou se zeptají, jestli vám mohou nějak pomoct.
Jednou jsme přijeli do menšího města, kde skoro nikdo nemluvil anglicky. Až jedna slečna byla schopná nám tak nějak vysvětlit, jak se dostaneme na nádraží. Odvedla nás k taxislužbě a dala nám papír s textem, který jsme si později nechali od kamarádky přeložit. Bylo tam psáno: „Tito dva kluci jsou strašně milí, pomozte jim. Potřebují se dostat na autobusové nádraží.“ Díky tomu papíru jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. Ukazovali jsme ho lidem a oni nás pokaždé nasměrovali.
Které památky vás v Thajsku zaujaly?
Přiznám se, že památky až tak neprožívám. Díky buddhismu jich je však v Thajsku požehnaně. Když jsme jeli na sever, zastavili jsme se v Sukhothai (na úvodním snímku), kde je nové i staré město. V něm také archeologický park, jehož součástí jsou staré pagody, sochy Buddhů, jezírka… Zastavili jsme se tam večer před západem slunce a projeli si ho na motorce. A pak ještě ráno, kdy to na člověka dýchlo úplně jinou atmosférou. Nebylo tam tolik lidí jako třeba v Ayutthayi, která je podobná a která není tolik vzdálená od Bangkoku.
Kde ještě se vám líbilo?
Rád bych zmínil vesničku Kanchanaburi, která leží na západě Thajska. Z Bangkoku jsou to asi tak dvě hodiny autobusem. V první řadě tam najdeme legendární most přes řeku Kwai, který známe z románu i filmu a který byl postaven za druhé světové války. Je volně přístupný, můžete se po něm projít, jezdí tam i vlaky…
Je to jediná zajímavost v okolí?
Kousek od vesničky, asi 65 kilometrů na sever, leží národní park Erawan. Nachází se tam několik kaskád vodopádů, v nichž se můžete vykoupat. V některých jezírcích žijí rybky, které vám z nohou okusují starou kůži. Naložíte se do vody a ony za chvíli připlavou a začnou vás ožužlávat…
Nadchly vás i jiné lokality?
Pak bych určitě doporučil již zmíněný sever Thajska. Mimo jiné i proto, že do této oblasti pořád ještě nejezdí tolik turistů. Přitom je tam krásná horská džungle, kde jsme si naposledy dali třídenní trek s místními lidmi a s průvodcem, který nám ukázal, jak v ní člověk dokáže svépomocí přežít.
Rostou tam bambusy, z nichž se dá vyrobit v podstatě cokoliv. Když jsme něco vařili, udělali z bambusu hrnečky, hůlky, dokonce jsme se z nich i napili. Některé články bambusu v sobě mají až litr vody, která je pitná. Stačí bambus oťukat a v místě, kde nezní dutě, ho naseknete mačetou a můžete pít. Ukázali nám i to, jak se v bambusech vaří. Připravili jsme v nich například vajíčka, rýži… Posnídali jsme rovněž ovoce, které v džungli roste. Tohle člověk v Praze prostě nezažije…
Co by návštěvník Thajska neměl podnikat na vlastní pěst?
Určitě by se neměl sám pouštět do džungle. Dá se tam snadno ztratit a dost složitě se hledá cesta zpátky. Není to ani tak o tom, že by člověk narazil na nebezpečná zvířata. To je spíše o náhodě… Je ale pravda, že tam žijí jedovatí hadi. Já osobně je mám rád, a tak jsem doufal, že nějakého uvidíme, třeba kobru. To se nám bohužel nepoštěstilo.
Každopádně je třeba si na to dávat pozor a dívat se, kam šlapete. Je záhodno hodně dupat. Had cítí vibrace, tudíž rychle mizí. Ani on se s vámi nechce potkat… Jsou tam i štíři a nebezpečné stonožky. Když spíte venku v džungli, ráno je vhodné podívat se do bot, jestli do nich něco nevlezlo, a nejprve je vyklepat a až potom nazout. Co se týká větších šelem – na slona nebo tygra narazíte těžko. Zvířat bych se tedy nebál, spíše toho, že bych se ztratil. Zejména na hranicích na severu jsou lesy hodně husté…
A co lidé? Na co jsou hákliví zejména?
Tamním lidem nesahejte na hlavu. Pro buddhisty je to nejposvátnější část těla. I kdybyste v Thajsku narazili na klučinu s ježkem na hlavě, nemůžete ho pohladit, jak to rády dělají některé maminky v Česku. Bylo by to vrcholně neslušné. Stejně tak jako na někoho mířit chodidlem. Nohy – tím, že se dotýkají země, jsou naopak považovány za nejméně „čistou“ část těla.
Je třeba dát si pozor na ohrožení ve vodě?
Nebezpeční žraloci se zde běžně nevyskytují, ale není až takový problém narazit na perutýny, což je pruhovaná ryba s ostny s velice prudkým jedem. Na pozoru by návštěvníci měli být i před medúzami. Řídím se pravidlem, že se pod vodou dívám, ale raději na nic nesahám.
Jaké problémy nás mohou potkat v civilizaci?
Velkým problémem jsou drogy, které jsou v Thajsku striktně zakázány. Kdyby vás tam načapali, můžete jít na několik let do vězení. Musíte si dát pozor, aby vám v letadle nebo na letišti někdo něco nestrčil do tašky. Podepisujete prohlášení, že vám se zavazadlem nikdo nemanipuloval. Kdyby se v něm tedy cokoliv našlo, měli byste s tím problém.
Druhá věc je – když si půjčujete motorku, měli byste si předem zjistit, v jaké půjčovně je to vhodné a kde nikoliv. Na hostelu vám poradí… Pokud byste šli někam na blint, mohlo by se stát, že budete platit nesmyslně velkou částku za to, že ji trochu odřete. Do zástavy tam většinou dáváte pas, ale dá se to řešit i jinak. Jakmile jim totiž půjčíte cestovní doklad, mohou vás vydírat i za oděrku, která tam už byla. Proto je vhodné chodit jen do půjčoven, které vám doporučí v ubytovacím zařízení…
Jednou jsme přijeli do Chom Thongu kousek od Chiang Mai, motopůjčovna už byla zavřená. Vedle se nacházel krámek se suvenýry, tak jsme se zeptali prodavače, jestli majitel půjčovny není poblíž. Prodavač mu zavolal, majitel přijel na motorce a půjčil nám skútr. Na něm jsme pak vyrazili na výlet. Lidé jsou tam pro vás schopní udělat docela dost… A mimochodem – v Chom Thongu jsme se stali svědky zajímavého festivalu, jehož součástí byl i průvod žen…
Musíte mít řidičák, když chcete v Thajsku jezdit na motorce?
Nikdy ho tam po mně nikdo nechtěl, tak bych řekl, že nemusíte. Není nutné znát ani místní předpisy, jen je dobré vědět, že se tam jezdí vlevo… Za tři týdny jsme nepochopili, jestli platí přednost zprava, nebo zleva. Ono stačí, když na křižovatce dáte přednost větším autům a pak do ní pomalu vjedete. Základem je nedělat nic unáhleně. Domorodci jsou velmi ohleduplní a počítají s tím, že turisté moc neznají jejich poměry. Obecně tam lidé mají respekt jeden ke druhému. Není to jako tady, že by vás někdo vytroubil na křižovatce…
Máte nějakou úsměvnou historku z Thajska?
Samozřejmě jich je několik, ale vyberu jednu z městečka Saraburi, kde jsme jen přesedali na jiný autobus. Šli jsme si koupit lístky k okénku, ale nikdo nemluvil jinak než thajsky. Nakonec nám pomohly tři školačky, kdy každá uměla trochu anglicky. Nakonec jsme to dali dohromady a koupili jsme si lístky, kam jsme potřebovali. Pak jsme se prošli po městě, přičemž jsme nepotkali jediného dalšího turistu a lidé si nás důkladně prohlíželi. Připadali jsme si jako celebrity.
Když jsme přišli zpátky na nádraží, kamarád zjistil, že mu někde venku asi vypadl z kapsy lístek. A teď jak vysvětlit u okénka, že jsme si lístek už koupili a následně ztratili a že nechceme platit za nový. Školačky byly už dávno fuč a zůstalo to na nás a našich teatrálních dovednostech. Zahráli jsme pantomimické představení, na jehož konci nám byl do rukou vtisknut papír s přeškrtnutou kopií kamarádova pasu s tím, že ji máme ukázat řidiči a že bude sloužit jako náhradní lístek. Žasli jsme, ale fungovalo to.
Foto – Jan Miřacký