„Pro vstup do země je nutné lehce získatelné vízum. Co se týká očkování, není potřeba vůbec nic. V létě je však nezbytný repelent – bez něj je člověk ve vnitrozemí chudák,“ prozradil nám v rámci následujícího rozhovoru přední český dobrodruh a cestovatel Leoš Šimánek. Povídali jsme si o Aljašce, jejíž pobřeží zdolával se svou rodinou – manželkou Lenkou, synem Jakubem, dcerou Veronikou a psem Daltonem – a dvěma přáteli několik měsíců na nafukovacích člunech. Podle jeho slov vše fungovalo výborně i přesto, že občas nebyla nouze o dramatické momenty.
Leoš Šimánek procestoval velkou část světa nejrůznějšími způsoby – koňmo, pěšky, na nafukovacím člunu i na plachetnici vlastní výroby. O svých zážitcích píše knihy a pořádá diashow, kde promítá fotografie; ty byly publikovány ve světových outdoorových časopisech. Díky svým knihám a fotoreportážím v médiích je známý nejen v Česku, ale také v německy hovořících zemích Evropy.
Na Aljašku jste zavítal opakovaně. Co vás k tomu přimělo?
Na pacifickém pobřeží Kanady a Aljašky jsme strávili dohromady devět měsíců, které jsme rozdělili na tři části, a to po třech letních měsících. První cestu jsme absolvovali, když bylo synovi Jakubovi šest let, to popisuji v knize Kanada – Aljaška: Dobrodružství v divočině. Ale ve chvíli, kdy se blížil konec této expedice, jsme si řekli, že by byla škoda se sem zase nepodívat. A tak padl návrh, že příště vyrazíme opět na nafukovacích člunech, tentokráte podél celého pobřeží. Trvalo však několik let, než se tato akce uskutečnila – na světě už byla i moje dcera Veronika, tenkrát pětiletá, která celou expedici absolvovala s námi. O rok později totiž zvládla i její závěrečnou etapu.
Nezmeškala kvůli tomu nástup do školy?
Myslím, že v průběhu naší cesty se toho dcera naučila víc, než kdyby byla doma. Na začátku expedice jsme jí čítávali z knihy a ke konci si už z ní četla sama. A protože s námi chtěla hrát žolíky, řekl jsem jí, že by se musela naučit počítat, a tak i toto – s pomocí matky, bývalé učitelky – bez problému zvládla. V první třídě se pak musela věnovat pouze psaní.
Proč jste zvolili právě nafukovací čluny?
Tak na to je jednoduchá odpověď – prostě jsme na nic jiného neměli. (smích)
To zvládly ustát i dvoumetrové vlny, s nimiž jste se potýkali hned během první hodiny plavby?
Nafukovací člun se nepotopí, i když je plný vody. Jízda na něm ve vysokých vlnách je jako jízda na saních. Skáčete z vlny na vlnu. Pokud by ale byly větší než dva metry, mohly by nás převrátit, a to by pak byl totální malér. Naštěstí se to nikdy nestalo.
Na takovou cestu se přeci nedá vyrazit jen tak. Jak probíhaly přípravy na expedici?
Před samotnou výpravou jsem pochopitelně důkladně studoval celou trasu. Podnikl jsem i průzkumný let hydroplánem kolem pobřeží, abych se ubezpečil, že je plánovaná expedice vůbec proveditelná, protože, uznejte sami, koho jsem se měl zeptat na případná úskalí cesty nebo na cestovatelské tipy, když nic podobného ještě nikdo před námi nepodnikl? Kdo jel na nafukovacím člunu, jistě ví, že to není nic jednoduchého, zvlášť když jeden z úseků vytyčené trasy vedl i na otevřené moře. Tam bychom nebyli při případné nepřízni počasí chráněni předsazenými ostrovy, a to by s námi na nafukovacích člunech nemuselo dobře dopadnout.
S pilotem letadla, se kterým jsem absolvoval průzkumný let, jsme se ale shodli na tom, že by to při dobrém počasí mohlo být proveditelné. Počasí se nám pro tuto zásadní část naší plavby opravdu vydařilo, bylo jasné nebe a klidné moře. To se jen málokdy povede.
Jak expedici zvládal váš pes Dalton?
Byl tehdy na moři poprvé, a tak si hned na začátku plavby přetrpěl mořskou nemoc. Když jsme proplouvali kolem pobřeží fjordu Icy Strait, nedaleko od nás se objevilo hejno velryb a náš pes, protože ještě nikdy neviděl něco tak obrovského, vyskočil ze člunu a pokoušel se doplavat ke břehu. Začal kličkovat mezi gigantickými těly keporkaků a my měli velký strach, aby ho některý při zanoření nezasáhl ocasní ploutví. Tento druh plejtváka je totiž až šestnáct metrů dlouhý!
Vydali jsme se proto Daltona zachránit, ale jak jsme ho tahali zpátky do člunu, vyděšený pes prodrápl člun, ze kterého utekl vzduch, a do motoru nám tak natekla voda. Museli jsme proto dobrých deset minut čekat na druhý člun, který nás pak odvlekl ke břehu – bylo to nekonečných deset minut. Určitě sami uznáte, že čekání uprostřed hejna velryb není nic příjemného…
V ohrožení byl tedy nejen váš věrný hlídač, ale i celá rodina! Předpokládám, že takových momentů jste v průběhu cesty zažili hned několik.
To je pravda, například když jsme projížděli fjordem Muir Inlet, zpozorovali jsme medvěda grizzlyho, jak vybírá rackům hnízda. Připlul jsem se člunem blíž, chtěl jsem si ho lépe vyfotit, ale pro medvěda jsme asi byli až moc blízko a měli jsme co dělat, abychom odpluli včas do bezpečí.
Jednu z nejdramatičtějších situací jsme zažili, když jsme proplouvali zálivem Columbia. Chtěli jsme se dostat co nejblíže ke stejnojmennému ledovci, a protože jsme dorazili v době odlivu, kusy ledu odlomené z čela ledovce kolem nás poklidně ležely na dně zálivu a my jsme tak kolem nich mohli pohodlně proplout. Pak ale začal příliv a gigantické kry, veliké jako rodinné domy, se začaly zvedat ode dna a uzavíraly nám cestu zpět. Tehdy jsem měl opravdu strach, že zůstaneme v té ledové pasti uvězněni. S velkým štěstím jsme se přece jen dostali ven
.
Dá se vůbec na takové případy připravit? Jaké vybavení jste si na cestu zabalili?
Hlavně záplaty na člun, rezervní vrtule k motorům a dostatek benzínu. Nepostradatelné byly pochopitelně přesné mapy s vyznačenými místy, kde se dá natankovat. K jedné indiánské vesničce na pobřeží jsme dopluli opravdu na poslední slzu benzínu, jinak bychom už museli sáhnout po pádlech. A pádlovat po moři byla hrozná představa.
Hodně času jste trávil nejen na moři, ale také na pevnině. Prohlédnul jste si zblízka nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley?
Před lety jsme na ni lezli, ale nedostali jsme se na vrcholek, poněvadž jsme tam dorazili až na podzim. Ve čtyřtisícové výšce nám to znemožnil metrový sníh, který napadl přes noc. Probudili jsme se a zjistili, že náš stan zmizel pod sněhem…
Aljašku si představuji jako panenskou přírodu plnou zvířat a rostlin, které nenajdete jinde na planetě. Je to opravdu tak?
Ano, Aljaška je v tomto fantastická. Jen málokde žije tolik divokých zvířat, a nechyběly ani zajímavé zážitky. V úzkém fjordu Tolmie Channel, kde jsme nabírali pitnou vodu, jsme narazili na skupinku mořských vyder. Byl jsem překvapen, že se nás vůbec nebály. Celou dobu mi pózovaly před objektivem. Byli jsme dokonce svědky zajímavé podívané – jedna z nich kamenem rozbíjela mušli tak dlouho, než se do ní dostala. Pak ji s chutí sežrala.
Na tak dlouhé expedici jste museli mít i velké množství jídla. Čerstvé je ale samozřejmě lepší. Chytali jste například ryby? Aljaška je známá nejchutnějším lososem na světě.
Samozřejmě. Lososi táhnou z moře do jezer, aby se vytřeli. A celou dobu, po kterou putují k místu, kde se tak má stát, vůbec nežerou. Jakmile se vytřou, tak zahynou. Z oplodněných jiker pak vyrostou malí lososi, kteří později odplavou do moře a po letech se tam vrátí. Jedno takové místo s tisíci lososů, kde jen nahodíte udici a hned rybu ulovíte, bylo ve fjordu Lowe Inlet. Co se týče zásob jídla – s sebou jsme si vezli jen základní potraviny: mouku, cukr, kvasnice k pečení chleba, prášek do pečiva a olej. Občas jsme si ulovili i zajíce nebo do pasti nachytali kraby.
Počítal jste také s variantou, že někoho ze členů výpravy může napadnout třeba medvěd? Došlo vůbec k takovému setkání?
S takovou variantou se počítat musí. Na Aljašce hlavně není žádný problém vlastnit zbraň. Stačí mít jen aljašský řidičák, s nímž přijdete do obchodu, tam si vás zaregistrují a pušku či revolver vám prodají. Hlavním ochráncem je však pes, který takové zvíře dokáže vyštěkat. Medvěd totiž akceptuje teritorium vlka nebo v tomto případě psa; moc dobře ví, že když je tam pes, je to jeho revír a nepřiblíží se.
Má z něj strach?
Medvěd ze psa určitě strach nemá, ale respektuje ho a vyhne se mu. Může se ovšem stát, že je člověk sám bez psa a má jídlo ve stanu, což medvěd samozřejmě ucítí. A pokud toho nebožáka snad napadne dát si zásoby blízko hlavy, má smůlu. Proto je nutné zásoby vytáhnout v pytli přes větev stromu – daleko od kmene – tak vysoko, aby se na ně medvěd nedostal.
Jinak medvědi sami od sebe nezaútočí, jedině, když je člověk dráždí nebo jim chce sebrat kořist, anebo když má medvědice mláďata. Za normálních okolností jdou medvědi člověku z cesty, mají tam spoustu jiné potravy – hlavně lososů. Na jídlo turistů jsou však fixovaní. Pokud vám medvěd sebere ruksak se zásobami, nesnažte se získat ho zpátky, jinak to dopadne hodně špatně.
A co před ním vylézt na strom?
To bych nedoporučoval. Medvěd mimo jiné šplhá jako veverka. Stalo se nám, že jsme procházeli přes horský hřeben, kde byla v jednom místě rozlehlá louka. V tu ránu začal být pes nervózní. Dost mě to vylekalo. Když jsme se otočili, zahlédli jsme na stromě na konci louky mladého medvídka grizzlyho. To znamenalo jedno – někde poblíž je i jeho matka. Stačilo pár minut, než jsme ji zahlédli. Hned jsem chytil psa, aby ho náhodou nenapadlo se na medvědici vrhnout, a začali jsme couvat. Jeden známý mi poradil, že pokud se dostaneme do takové situace, je potřeba začít na medvěda monotónně hovořit, tím ho pomalu uklidňovat a dávat najevo, že od nás nehrozí žádné nebezpečí. Tak jsem medvědici říkal: „Ty potvoro, jestli nás napadneš, tak tě budu muset zastřelit a tvoje dítě bude sirotek.“ Naštěstí to zabralo.
A co třeba sebou plácnout na zem a dělat mrtvého?
To je druhá varianta, není ale vždycky úplně ideální. Jeden zkusil dělat mrtvého, podařilo se mu sice přežít, ale… Problém nastal ve chvíli, kdy medvěd chtěl zjistit, jestli je opravdu mrtvý, a ten dotyčný má teď na obličeji stopy medvědích drápů do konce svého života.
Na Aljašce však nežijí jen medvědi. Je tam nějaké další zvíře, které vás podobně vyděsilo?
Kosatky. Ony sice člověka nenapadnou, což je známá věc, ale dokážou pěkně vystrašit. Jednou se nám stalo, na cestě k ledovci Le Conte, že jsme zahlédli ve vodě něco, co se nejdřív podobalo žralokům. Z vody totiž vyčuhovaly špičaté hřbetní ploutve. Byly to ale kosatky. Zničehonic se vynořily a jak nás zahlédly, okamžitě se na nás začaly řítit jako dvě torpéda. Ve chvíli, kdy jsme počítali s nejhorším, se zanořily a podpluly naše čluny. Pak se vynořily, koukaly se na nás a vypadaly, že se náramně baví. Chtěly jen, abychom si jich všimli. Byla to pro ně jenom zábava. Pro nás už zase tak moc ne.
Když se blížil konec první části expedice, stala se vám jedna nezáviděníhodná situace. Co přesně se přihodilo?
Při cestě do wrangellského přístavu na trajekt, který nás měl odvézt do vesnice Bella Coola, kde jsme začínali naši výpravu, se nám stalo něco, s čím jsme nepočítali. Na místo jsme se dostali už dopoledne. Celou dobu jsem věděl, že trajekt má odplouvat ve dvě hodiny. Problém byl v tom, že jsem si popletl a.m. s p.m. (a.m. je v anglosaském světě doba od 0:00 do 11:59 dopoledne, p.m. pak od 12:00 do 11:59 v noci).
Myslel jsem si, že to odplouvá ve dvě v noci, tak jsem si řekl, že si ještě uděláme vyhlídkový let. Všechny věci jsme si naložili na trajekt a vyrazili. Když jsme se vrátili z vyhlídkového letu, který trval asi hodinu, lodi nebylo. Trajekt vyrazil už ve dvě odpoledne. Cesta zpátky se nám potom hodně prodražila, jelikož jsme museli znovu nasednout do letadla a chytit loď při mezipřistání dříve, než s našimi věcmi dorazila do přístavu Bella Coola. Trajekt jsme dohnali a všechno nakonec dobře dopadlo. Touto příhodou skončila jižní etapa cesty podél pobřeží Pacifiku.
Další rok jsme pokračovali opět celé krátké severské léto podél břehů Aljašky až do jejího nejkrásnějšího zálivu Prince William Sound. Tam skončila naše – přes tři tisíce kilometrů dlouhá – plavba na nafukovacích člunech, která doposud pořád ještě nemá obdoby! Více informací o této expedici, mých knihách a dalších aktivitách najdete na webových stránkách leossimanek.cz.
Teď pojďme poradit těm, kteří ještě na Aljašce nebyli a mají v plánu se tam v budoucnu vypravit – ať už sólově, anebo s cestovní kanceláří. Začněme jídlem!
Aljaška je na příliv turistů dobře připravená. Ve městech najdete všechno, na co si vzpomenete – včetně restaurací všeho druhu – od běžných fastfoodů až po fajnové steakhousy a podniky specializované na dary moře. Záleží na chuti a taky na peněžence. Co se potravin týče – je to tam trochu dražší než v USA.
Jaké nezbytnosti jsou spojeny s cestou na Aljašku?
Pro vstup do země je nutné lehce získatelné vízum. Co se týká očkování, není potřeba vůbec nic. V létě je však nezbytný repelent – bez něj je člověk ve vnitrozemí chudák.
Jak je to tam s řízením auta?
Autem jsem na asfaltkách jezdil vždycky trochu rychleji, než bylo povoleno. Běžná povolená rychlost je 55 mílí za hodinu, já jezdil sedmdesátkou. Nikdy jsem tam však neměl problémy.
Která – pro nás neobvyklá – pravidla je třeba v této zemi respektovat?
V některých národních parcích se musíte zaregistrovat. Například v Glacier Bay si půjčíte kajak, zaregistrujete se a uvedete, jak dlouho tam budete. Jestliže se včas nevrátíte, vyšlou za vámi někoho, kdo vás začne hledat. To je pak ale drahý špás. My jsme se vždycky vrátili včas a vše se obešlo bez komplikací.
Je důvod se na Aljašce něčeho bát?
Když člověk vyrazí na Aljašku s cestovkou, je nebezpečí nulové, nemusíte mít strach z ničeho. Pokud se vydáte na trek nebo na horskou túru, chce to pořádné boty i oblečení, ideálně vodotěsné. Může se stát, že zažijete špatné počasí. Měli byste s sebou mít i lékárničku a nezapomenout zápalky zabezpečené před vlhkostí. Pokud se jedná o jednodenní trek, není třeba tolik věcí. Na delší trek potřebujete i spacák, karimatku, dobrý stan a zásoby, nejlépe lehkou horolezeckou stravu.
Nezapomněli jsme na další nebezpečná zvířata?
Zřídka se dá narazit na rosomáka, který je agresivní a zákeřný.
Jací jsou domorodci?
Žijí tam milí, otevření a pohostinní lidé, zejména ve vesničkách. Člověk si nechá otevřené auto a nic se neztratí. Lidé si nezamykají dům. Nestane se, že by někdo někomu něco ukradl, to by ho hned vyštípali z vesnice… Na Aljašce žije i spousta lidí, kteří utekli konzumní společnosti. Vrátili se k původnímu stylu života, farmaří, chytají kožešinová zvířata, pokoušejí se rýžovat zlato.
Indiánské děti se rády fotí, pořídil jsem tam spoustu hezkých obrázků. Na cestách jsme často potkávali domorodé rybáře. Když zjistili, že jsme sami nic nechytili, dali nám ryby nebo kraby. Teď mám na mysli lokality, kam zavítá málo turistů. Ve městech je situace logicky jiná. Jsou to dva úplně rozdílné světy.
Narazili jsme na pojem rýžovat zlato, zkusil jste si to?
Nezkusil, ale myslím, že není špatné vyzkoušet si, jak se s pánví pracuje. Je to však vyloženě turistická záležitost.
V rámci oficiálního zájezdu na Aljašku lze poznat celou řadu přírodních lokalit a také měst. Mimo jiné i Valdez, kde si každý může zvolit individuální program. Máte nějaký zajímavý tip?
Lidem bych doporučil, aby lodí vyrazili k ledovci Columbia Glacier, který je nejdelší v dané oblasti, měří 60 kilometrů! Stanou se svědky úžasné scenérie. Uvidí nejrůznější ostrůvky, v pozadí vysoké hory… A pokud se vám podaří sehnat loď, která by vás odvezla o fjord dál, bylo by to ještě lepší. Na jeho konci se nachází ledovec Meares Glacier, je mnohem zajímavější, přestože není zdaleka tak dlouhý. Jeho čelo je unikátní – je totiž volné. Nachází se tam hluboká voda, takže ledy, které se lámou z ledovce, do ní padají a vzápětí vyplouvají ven.
Je to úžasná podívaná. Málokde doplujete k ledovci na dosah ruky. Zvířata vás rovněž neohrožují. Lvouni nechají člověka přiblížit se velice blízko. Vyluzují sice příšerné zvuky a vypadají hrozivě, ale nejsou nebezpeční. Tuleni jsou jinde vyloženě plaší, tady plavou na krách, přímo pod čelem Meares Glacier. Člověk je může pozorovat z malé vzdálenosti. Občas se tam objevují i kosatky.
My jsme tábořili na louce u lesa, tamním potokem táhne ohromné množství lososů. Je v něm tak málo vody, že rybám koukají hřbety ven, tudíž není problém je chytat. V této oblasti roste i spousta borůvek, malin a hub. Je tam překrásná příroda jako málokde jinde.
Halibuty jste také lovil?
Halibut je obrovský platýz, může mít i dva metry. Jednou nás rybáři vzali na lov halibutů, pozorovali jsme je při tom. A poněvadž tam měli jednu udici navíc, půjčili ji našemu, tenkrát šestiletému synovi a dali mu na ni návnadu. A on chytl toho největšího halibuta vůbec, byl větší než on! Není složité halibuta ulovit, rybáři vědí, kde se vyskytují. Chutnají výborně, podle mého jsou lepší než lososi.
Foto – www.leossimanek.cz
