Indonéské Bali je někdy nazýváno Ostrovem bohů, nachází se na něm totiž podle odhadů dvacet tisíc chrámů a pomalu každý je zasvěcen jinému náboženství či kultu. Ovšem nejen tyto stavby přitahují do exotické země mraky turistů.
Ti – kromě mnoha přírodních krás – ocení i chování místních obyvatel, kteří jsou srdeční, ochotně se dávají s cizinci do řeči, nechávají se jimi – či s nimi – fotografovat a někteří dokonce nabízejí výměnu emailových adres na dopisování. Nejsou však vlezlí; pokud požádáte o soukromí, respektují ho. Možná má na jejich chování vliv stále příznivé klima…
Teplota se celoročně pohybuje kolem 28 °C, zaprší jen v lednu, ideální období je od dubna do května. Pokud jde o přírodu, je opravdu z čeho vybírat, na pobřeží Indického oceánu najdeme 400 kilometrů čistě bílých pláží, některé jsou místy přerušované rozeklanými útesy, což je pastva pro oko romantika. Ten si ovšem přijde na své i ve vnitrozemí, i když je naopak převážně hornaté…
Dominuje mu stále činná sopka (naposledy se „naštvala“ v březnu 1963) Mount Agung (3.031 m.n.m.). Další, Mount Batur, obklopena stejnojmenným jezerem, je sice o dost nižší (1.717 m.n.m.), nicméně stejně zajímavá, na obě vedou turistické cesty. Vulkanický původ má ostatně celý ostrov, což je výhodné pro zemědělství, pěstuje se tu hlavně rýže na půvabných terasovitých políčkách.
Jeskyně je plná netopýrů
Kdo v sobě má dobrodružnou žilku, bude zde mít dostatek příležitostí ukázat svou zmužilost, třeba na toulkách divočinou, v níž se vyskytují i silně jedovatí hadi, nebo při návštěvě netopýří jeskyně v Goa Lawah, kde těchto tvorů visí desetitisíce. Asi ale bude víc těch, kterým k ukojení adrenalinu stačí plavání v obrovských příbojových vlnách Indického oceánu…
Případně se rozhodnou vyzkoušet všechny možné vodní sporty, paragliding nebo podvodní radovánky spočívající v potápění u korálových útesů. I pro drahé polovičky se najde vhodný program – kromě chrámů, kterých je tu opravdu, jako když máku naseje, mohou navštívit některou domorodou vesnici, kde je k vidění zručnost místních obyvatel…
Nejčastěji se zabývají dřevořezbou, malováním, tepáním stříbra, výrobou kůže nebo ratanu. Často jsou k vidění i představení domorodého tance kecak, ten se však neodehrává na pódiu, ale v přírodě. Pohled na krásné, mladé a usměvavé tanečnice potěší každého muže – zvlášť pokud není zrovna doprovodu manželky…
Každý má svého boha
Je také dost pravděpodobné, že turista během pobytu na Bali potká slavnostní průvod pořádaný na počest některého z mnoha místních bohů. Všude kolem je spousta barev, květin a ovoce, které ženy nosí s oblibou na hlavě v naaranžovaných mísách. Uchutnávat „za jízdy“ se však nedá – jedině, že by člověk měřil dva metry nebo skákal jako jojo, „pyramida“ bývá dost vysoká…
Kdo chce poznávat další zvyky, může si třeba pochutnávat na kulinářských lahůdkách. Těch má Bali víc než dost. Místní gastronomie je podobná té, jakou mají ostatní provincie Indonésie, jen s tím rozdílem, že zde jedí i vepřové maso, které mají muslimové zakázané. Národní pokrm se jmenuje Mie, jedná se o smaženou rýži nebo o nudle s kousky masa a zeleninou, jí se běžně i na ulici. Oblíbené je Gado-gado, tedy salát s mnoha přísadami a omáčkou z burských oříšků.
A také Babi Guling, prase na rožni, to se ale připravuje během největších náboženských oslav. V nabídce pochopitelně nesmějí chybět ryby a všechny plody moře. Základní ingrediencí k dochucení jsou pálivé chilli papričky, sambal, což je omáčka z nich, kuchaři ovšem používají i zázvor, citronovou trávu a koriandr.
