Vrak legendárního parníku Titanic láká dobrodruhy, potápěče, ale i některé cestovní agentury. Oficiální zájezd na místo ztroskotání s následným ponorem do hlubin se konal naposledy před třemi lety, ke stému výročí od potopení lodi.
Zákon zamezil vykrádání torza
Cena nebyla lidová (60.000 dolarů pro potápěče, 10.000 pro přihlížející), bohaté zájemce však neodradila. I přesto, že v USA platí zákon, který zakazuje vystavování i prodej předmětů z lodi a vyzývá k respektu pietního místa, kde zahynulo 1.517 obětí.
K tomuto opatření vedlo i chování francouzské výpravy, která v roce 1987 vynesla z trupu několik set předmětů a byla označena za vykradače hrobů. Zakázat někomu přístup k místu katastrofy (k němu se asi nejlépe dostanete z Kanady – konkrétně z Nového Skotska nebo Newfoundlandu) se však nedá. Trosky leží v mezinárodních vodách, nemají majitele, takže k nim může kdokoli a kdykoli. Nesmí z nich ale nic vzít.
Zkázu urychlují i bakterie
Držitelem práv na vyzvedávání artefaktů je společnost RMS Titanic, která vrak hlídá. Její pracovníci se k němu potápějí a zkoumají, jak se změnil. Jeden čas byla dokonce snaha ho vyzvednout, ale od tohoto záměru se upustilo, je příliš poškozen.
Zřejmě by se Titanic okamžitě zcela rozpadl. Proti tomuto plánu stojí i fakt, že se parník – zřejmě už při potápění – rozlomil na dva kusy. Příď a záď od sebe dělí pár desítek metrů a jsou navíc zabořeny hluboko v bahně. Kromě korozí torzo ohrožují i nově objevené bakterie Halmonas Titanicae, ty vědci stále zkoumají.
Šéfkuchař měl štěstí
Neaktivní účastníci tohoto drahého zájezdu se za své peníze dozvěděli alespoň pár pikanterií o životě na palubě tohoto luxusního plavidla.
O hosty pečovalo 69 kuchařů a číšníků v čele s elitním francouzským šéfkuchařem Pierrem Rousseauem – ten se zachránil jako jediný. Naštěstí zůstaly alespoň jídelní lístky, z nichž si lze udělat představu o tom, jak se na parníku jedlo, pilo a někde i hodovalo.
Chudí jedli suchary a hrách
Na první pohled je patrné, jak moc se menu v jednotlivých třídách lišilo. Ve třetí, tou cestovali nejchudší, jedli polévky, hrášek s vařenými bramborami, suchary, občas jim přilepšili menším kouskem vepřové pečeně.
Pro střední vrstvy, o třídu výš, se už podávaly na tu dobu obvyklé pokrmy – hovězí a skopové maso, volský jazyk, přílohou bylo bramborové pyré, těstoviny či noky, jako dezert koláč, obvykle jablečný.
Ústřice se pěkně prodražily
V nejvyšší, luxusní třídě, kam směli jen ti, co si koupili lístek do salónní kajuty, který stál v přepočtu na dnešní ceny kolem 130.000 dolarů, se servírovaly na stříbře jen ty nejvybranější pokrmy – ústřice, lanýže či složité speciality.
Mezi ně patřila pečená holoubata s chladnou chřestovou zálivkou, paštika foie gras, broskve v želatině s likérem Chartreuse a delikátní pudink Waldorf. Na tom si už dnes bohužel nikdo pochutnat nemůže, recept na něj šel ke dnu společně s lodí…