Dnes malá (asi jako ČR) Litva patřila ve středověku k evropským mocnostem, v dobách největšího rozmachu – tedy počátkem patnáctého století – sahalo její území od Baltského až k Černému moři. Z těch časů ale moc nezbylo.
A to ani v metropoli Vilnius. Právě tam je nejvíc historických staveb, ale hlavně z období baroka a klasicismu. Název vznikl drobnou úpravou jména řeky Vilnia, která metropolí protéká. Za zmínku jistě stojí fakt, že Vilnius byl v roce 2009 vyhlášen za Evropské město kultury.
Kola mají v hlavním městě zelenou
Všude je hodně zeleně – stromů, keřů či květin. Překvapí vás i to, že v ulicích je velmi čisto, což se týká také ovzduší. Většina obyvatel používá místo auta kolo, a to díky dokonale propracované síti cyklistických stezek.
Kostely unikly zkáze
Je rovněž neobvyklé, že zde nikdy nebyly ničeny kostely jiné víry, než kterou měly střídající se režimy. Je jich tu kolem 40, a to se o Litvu v historii „přetahovaly“ Rusko, Polsko a Švédsko. Nezávislá je od roku 1990, kdy se jako první z pobaltských států odstřihla od SSSR.
Nejznámější jsou pravoslavný kostel sv. Mikuláše, katolický kostel sv. Anny (Napoleona zaujal tak, že ho chtěl rozebraný převézt do Paříže) a katedrála s kaplí sv. Kazimíra, najdeme tu také evangelické svatostánky i synagogy.
Středobodem Vilniusu je proslulé Katedrální náměstí s katedrálou svatého Stanislava a svatého Vladislava a zvonicí.
Dominantou je Gediminasův hrad na vrcholu kopce. Je pojmenovaný po velkoknížeti, za jehož vlády došlo k největší územní expanzi a Litva se dokonce stala vážným konkurentem Ruska. Dá se k němu dostat pěšky či lanovkou od řeky. Nicméně se z něj dochovala v podstatě jen zrekonstruovaná červená cihlová osmiboká věž. Ta ovšem skýtá hezký výhled na celé město. Prohlídku Vilniusu lze ukončit návštěvou nedalekého starobylého okresního města Trakai s hradem (také na úvodním snímku), majestátně čnícím nad jezerem.
Na dopravní zácpu narazíte zřídka
Kdo se rozhodne prozkoumat zemi důkladněji (a že je co poznávat!) a půjčí si auto, je obvykle překvapen velmi malý provozem. Dopravní zácpy tu téměř neznají, kromě cyklistů na tom má podíl i nízká hustota zalidnění (52 osob/ km²), ve volné krajině často nepotkáte ani živáčka…
To však neplatí o víkendech, kdy se lidé z měst houfně vydávají na chalupy, což je věc, kterou s námi mají společnou. Hodně domků je ze dřeva, jehož je všude dostatek, žlutě natřeného, což v kontrastu se zelení kolem působí sympaticky, stejně tak jako prosklené verandy.
Vesnice vypadají úplně jinak než u nás
Uprostřed vesnic – jen málokdy lemují silnici, jak bývá jinde obvyklé, nejčastěji jde o jakýsi shluk osamělých usedlostí ukrytých kdesi mezi stromy – a stejně tak na rozcestích, jsou rozesety kříže a menší sošky s náboženskými motivy.
Převážně rovinatý terén (nejvyšší místo, „hora“ Aukštojas, má jen necelých 294 metrů nad mořem) by mohl napovídat, že jde o obligátní nudnou „placku“, nicméně není tomu tak. Krajině totiž dominují hvozdy, lesy, hájky a zejména jezera.
Vištytis připomíná Bajkal
Stejně jako v celém Pobaltí jsou vodní plochy ledovcového původu. Zvláštní pozornost si pak zaslouží zejména jezero Vištytis, kterému se pro velkou rozmanitost flóry a fauny přezdívá evropský Bajkal, i to největší v zemi – Drūkšiai (u nás se používá spíše název Drysvjaty) v blízkosti města Ignalina. Část jezera patří Bělorusku.
Z řek je nejvýznamnější Němen, ústící do Kuronského zálivu, je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Najdeme zde úzký, devadesátikilometrový pruh písečného pobřeží, zarostlý trávou a borovicemi; od Baltského moře je oddělen malým poloostrovem. Dříve tu bylo i mnoho rybářských osad.
Jenomže kvůli velkému kácení lesů se nezpevněné duny začaly větrem posouvat a zasypávat domy pískem. Přežily čtyři vesničky, vzniklo z nich město Neringa. Jelikož v okolí je jedno z největších světových nalezišť jantaru, zavítají tam pro šperky z něj hlavně ženy. Dají se totiž koupit velmi lacino.
Pivo je v kurzu i tady
Totéž platí o jídle, národními pokrmy jsou cepelinai (česky cepelíny), tedy bramborové těsto ve tvaru vzducholodi plněné mletým masem, a vedarai (bramborové klobásy). Stejně jako třeba syrečky – jsou sice chutné, ale páchnou. Našinci bude Litva sympatická ještě z jednoho důvodu. Nejčastěji se tu pijí dva nápoje, k nimž máme velmi blízko – medovina a pivo.