Pokud bychom hledali nejzáhadnější a nejtajemnější místo na světě, navíc nevytvořené lidskou rukou, volba by nejspíš padla na obří monolit Uluru v Austrálii. Ten doslova ční uprostřed vyprahlé pustiny do výše 438 metrů, je 3,6 km dlouhý a 2,4 km široký.
I malý kamínek přináší obrovskou smůlu
Podle geologů vyčnívá jen malá část, zbytek, o délce asi pěti kilometrů, je zavrtán v zemi. Domorodci tvrdí, že přitahuje déšť a duchové zde bdí nad dušemi živých. Proto každého, kdo je vyruší a vystoupá na vrchol, potká neštěstí nebo smůla…
To se týká i těch, co si vezmou jako suvenýr třeba jen kamínek. Správce na požádání ukáže malou místnost, napěchovanou tisíci dopisů, ve kterých ho lidé zasílají zpět a prosí o vrácení na původní místo, někdy je dokonce připojen plánek.
Všechny během krátké doby postihly velké osobní tragédie. Ti, co se nadpřirozených sil nebojí a chtějí jít na vrchol, což není oficiálně zakázané, musí počítat se značným nebezpečím. Pískovcový povrch klouže, hlavně když je trochu mokrý.
Unášejí turisty ufoni?
Monolit Uluru (používá se také anglický výraz Ayers rock) si už mnohokrát vybral nejvyšší daň. Kromě zřícení byl častou příčinou smrti infarkt. Procházka po obvodu je dlouhá asi tak deset kilometrů a třeba i 45 °C horka udělá s tělem své.
Ideální čas na návštěvu je v době, kdy vychází, nebo naopak zapadá slunce. Tehdy totiž mohutný skalní kolos doslova hraje všemi barvami. Nejprve je zašedlý, poté se zbarví do jemné růžové, posléze do tmavě fialové, která přejde přes tmavě rudou do oranžové.
Neodolatelnou silou vábí ufology. Ti pevně věří, že Uluru je dílem mimozemských civilizací, které stále žijí v ohromném podzemním městě. I proto se prý v okolí občas ztrácejí turisté – používají je na své experimenty…
Kytarista málem přišel o ruku
I když se tyto teorie dají brát s úsměvem, o magické síle monolitu v Austrálii se na vlastní oči přesvědčil kytarový virtuos Štěpán Rak. Ten na svůj zážitek vzpomíná takto: „Všiml jsem si, že na jednom místě je otisk dlaně domorodce. Průvodce říkal, že je tak třicet tisíc let starý. Nevím, proč mě napadlo položit na něj ruku. Jak jsem to udělal, nešlo s ní pohnout ani o píď, jako by ji něco neviditelného drželo. Trvalo to ani ne minutu, ovšem síla, která mě svírala, byla abnormálně intenzivní. Nemám pro tyto události vysvětlení. Jen vím, že se přesně tak opravdu udály. Nepatřím k typům lidí, kterým lze snadno něco vsugerovat.“
Mount Olga je němým svědkem rituálů
Nedaleko, asi 40 kilometrů odsud, najdeme turisticky opomíjený unikátní skalní komplex Kata Tjuta. Přitom má pro Anangy, jak se nazývá domorodý kmen, na jehož území obě přírodní rarity leží, stejný, ne-li vyšší náboženský a kulturní význam.
Jde – pro ně – o posvátné místo, které tvoří 36 skalních útvarů. Nejvyšší vrchol Mount Olga je vyšší než Uluru – má 546 metrů. Sloužil a podle některých svědectví stále slouží k různým obřadům a rituálům, které se provádějí hlavně v noci.
Odehrávají se tu údajně i veřejné soudy, po nichž se ihned vykoná případný trest, který mívá i dost krutou a drastickou podobu. Podle kmenových zákonů může například znásilněná žena po uznání viny probodnout oštěpem pohlavní úd útočníka…
Údolím větrů se projdete jen ráno
Ten, kdo sem zavítá ráno či večer, má ojedinělou možnost pozorovat slunce, jak se vydává na pouť po obloze, nebo ji naopak končí. Kulisu k tomu úchvatnému divadlu tvoří rudé monumentální skalní bloky. Navíc odsud vedou dvě úchvatné pěší túry.
Kratší, hodinová, směřuje mezi dvě obří skalní hlavy, kterým se říká Walpa. Delší (asi 3,5 hodiny), pro zdatné chodce bezproblémová, stezka Údolím větrů je však v létě kvůli vedru přístupná jen do 11 hodin dopoledne.
Pokud má člověk v sobě jen minimální smysl pro krásu přírody, nemůže nepodlehnout pohledu na skály obklopené drsnou, ale také krásnou pouští. Ty dohromady vytvářejí dokonalý celek. Mimochodem – Kata Tjuta i Uluru jsou pochopitelně součástí Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
