Woolacombe, nevelké přímořské letovisko na pobřeží Severního Devonu v Anglii, se v anketách o nejhezčí pláže světa už léta pravidelně objevuje na předních místech. Nachází se u ústí údolí Combe ve farnosti Mortehoe.
Pláž je písčitá a dost dlouhá, táhne se v délce přibližně pět kilometrů a mírně se svažuje do Atlantského oceánu. Nemá až tak moc dlouhou historii, byla vybudována přibližně před půlstoletím.
Voda je spíše pro otrlé
Takřka okamžitě se stala masivně navštěvovanou. Nejvíc o víkendech, kdy na ni za odpočinkem míří hlavně rodiny s dětmi; výlet obvykle spojují s prohlídkou okolí.
Voda totiž na koupání pro děti moc vhodná není, ostatně ani pro zhýčkané dospělé. V létě se její teplota pohybuje kolem šestnácti stupňů, takže se do ní leze jen krátce. Je ale pravidelně sledována agenturou pro životní prostředí a splňuje nejvyšší standardy.
Výjimku představují surfaři, které přitahují – často i velké – vlny ženoucí se od moře. Těm chlad pochopitelně nevadí, jsou „nabaleni“ v neoprenu.
Duny zabaví hlavně děti
Absence dlouhého pobytu ve vodě, kdy se jinak někteří jedinci dovedou povalovat na lehátku celé hodiny, i poměrně nestálé anglické počasí, které také dvakrát neláká k chytání bronzu, má ovšem své výhody.
Turisty tím „přinutí“ k procházce, a že je na co se dívat. První, na co narazí, jsou písečné duny. Mají vlnovitý tvar a vyhrají si v nich hlavně děti.
Ochránci se činí
Místy jsou prorostlé specifickým druhem trávy, jíž se daří i v tak nehostinné půdě. Jinak celé severní pobřeží Devonu patří mezi tzv. Oblasti výjimečné přírodní krásy, které jsou pečlivě sledovány ochránci přírody a platí na nich jistá omezení.
Pláž ve Woolacombe má výhodu v nízkých útesech, což nebývá na Britských ostrovech moc časté, je obklopena nezbytným vřesovištěm, některé části ovšem nejsou veřejně přístupné.
Okolní pozemky byly ve vlastnictví starobylé rodiny Chichesterů už od roku v 1133, kdy je dostala darem od krále Jindřicha I. Dnes již patří jinému majiteli, nezavírá je ale kvůli svému pohodlí či intimitě, ale ochraně jedinečného přírodního ekosystému.
Ostrov Lundy patřil i mnichům
Přímo naproti pláži je ostrůvek Lundy, který určitě stojí za to krátce navštívit. Má 28 (!) stálých obyvatel, jeden čas byl sídlem Templářských rytířů.
I když je nepatrný, pět kilometrů dlouhý a jeden široký a výměru má jen 445 hektarů, byl osídlen už v době kamenné. Od roku 1235 tu „vládl“ jakýsi William de Marisco, který utekl z Anglie kvůli podezření z účasti na vraždě. Ten si postavil i hrad…
Neužil si ho dlouho, za necelých deset let byl jako samozvaný monarcha zajat. Sídlo tu měli i cisterciánští mniši; na to, jak je ostrov malý, měnil majitele hodně často…
Místním koňům nechybí vytrvalost
Jeden z nich, Martin Coles Harman, zde v roce 1928 vyšlechtil speciální plemeno koně – Lundy Pony. Vzhledem k drsném prostředí ostrova s chudou vegetací a neukázněným počasím je neuvěřitelně nenáročný, vytrvalý a má přátelskou povahu.
Ostrůvek sloužil i jako orientační bod. Jsou tu proto i tři majáky – Old Light z roku 1819, další dva, severní a jižní, pocházejí z roku 1897.
Turisté volí trajekt
Jsou jen dva způsoby, jak se na Lundy dostat. V dubnu až říjnu trajektem Oldenburg z měst Bideford a Ilfracombe, tak za dvě hodiny. Zkušení vodáci pak z obcí Hartland Point nebo Lee Bay. To trvá čtyři až šest hodin v závislosti na větru a přílivu.
Vodáci ovšem musí zaplatit vstupné ve výši pěti liber. V zimě je jediná možnost použít vrtulník, tam už je to pochopitelně o jiných penězích…
