Woolacombe, nevelké přímořské letovisko na pobřeží Severního Devonu v Anglii, se v anketách o nejhezčí pláže světa už léta pravidelně objevuje na předních místech. Nachází se u ústí údolí Combe ve farnosti Mortehoe.

Pláž je písčitá a dost dlouhá, táhne se v délce přibližně pět kilometrů a mírně se svažuje do Atlantského oceánu. Nemá až tak moc dlouhou historii, byla vybudována přibližně před půlstoletím.

Woolacombe

Voda je spíše pro otrlé

Takřka okamžitě se stala masivně navštěvovanou. Nejvíc o víkendech, kdy na ni za odpočinkem míří hlavně rodiny s dětmi; výlet obvykle spojují s prohlídkou okolí.

Woolacombe

Voda totiž na koupání pro děti moc vhodná není, ostatně ani pro zhýčkané dospělé. V létě se její teplota pohybuje kolem šestnácti stupňů, takže se do ní leze jen krátce. Je ale pravidelně sledována agenturou pro životní prostředí a splňuje nejvyšší standardy.

Výjimku představují surfaři, které přitahují – často i velké – vlny ženoucí se od moře. Těm chlad pochopitelně nevadí, jsou „nabaleni“ v neoprenu.

Woolacombe

Duny zabaví hlavně děti

Absence dlouhého pobytu ve vodě, kdy se jinak někteří jedinci dovedou povalovat na lehátku celé hodiny, i poměrně nestálé anglické počasí, které také dvakrát neláká k chytání bronzu, má ovšem své výhody.

Woolacombe

Turisty tím „přinutí“ k procházce, a že je na co se dívat. První, na co narazí, jsou písečné duny. Mají vlnovitý tvar a vyhrají si v nich hlavně děti.

Woolacombe

Ochránci se činí

Místy jsou prorostlé specifickým druhem trávy, jíž se daří i v tak nehostinné půdě. Jinak celé severní pobřeží Devonu patří mezi tzv. Oblasti výjimečné přírodní krásy, které jsou pečlivě sledovány ochránci přírody a platí na nich jistá omezení.

Pláž ve Woolacombe má výhodu v nízkých útesech, což nebývá na Britských ostrovech moc časté, je obklopena nezbytným vřesovištěm, některé části ovšem nejsou veřejně přístupné.

Woolacombe

Okolní pozemky byly ve vlastnictví starobylé rodiny Chichesterů už od roku v 1133, kdy je dostala darem od krále Jindřicha I. Dnes již patří jinému majiteli, nezavírá je ale kvůli svému pohodlí či intimitě, ale ochraně jedinečného přírodního ekosystému.

hotel ve Woolacombe

Ostrov Lundy patřil i mnichům

Přímo naproti pláži je ostrůvek Lundy, který určitě stojí za to krátce navštívit. Má 28 (!) stálých obyvatel, jeden čas byl sídlem Templářských rytířů.

ostrov Lundy

I když je nepatrný, pět kilometrů dlouhý a jeden široký a výměru má jen 445 hektarů, byl osídlen už v době kamenné. Od roku 1235 tu „vládl“ jakýsi William de Marisco, který utekl z Anglie kvůli podezření z účasti na vraždě. Ten si postavil i hrad…

Marisco Lundy

Neužil si ho dlouho, za necelých deset let byl jako samozvaný monarcha zajat. Sídlo tu měli i cisterciánští mniši; na to, jak je ostrov malý, měnil majitele hodně často

pobřeží ostrova Lundy

Místním koňům nechybí vytrvalost

Jeden z nich, Martin Coles Harman, zde v roce 1928 vyšlechtil speciální plemeno koně – Lundy Pony. Vzhledem k drsném prostředí ostrova s chudou vegetací a neukázněným počasím je neuvěřitelně nenáročný, vytrvalý a má přátelskou povahu.

Ostrůvek sloužil i jako orientační bod. Jsou tu proto i tři majáky – Old Light z roku 1819, další dva, severní a jižní, pocházejí z roku 1897.

jižní maják Lundy

Turisté volí trajekt

Jsou jen dva způsoby, jak se na Lundy dostat. V dubnu až říjnu trajektem Oldenburg z měst Bideford a Ilfracombe, tak za dvě hodiny. Zkušení vodáci pak z obcí Hartland Point nebo Lee Bay. To trvá čtyři až šest hodin v závislosti na větru a přílivu.

Vodáci ovšem musí zaplatit vstupné ve výši pěti liber. V zimě je jediná možnost použít vrtulník, tam už je to pochopitelně o jiných penězích…

severní maják Lundy

Comments are closed.