Africký Súdán patřil k nejchudším zemím světa jak kvůli diktátorskému režimu, tak věčným konfliktům mezi islámským severem a jihem, kde převažují křesťanští černoši.
Ti si nakonec založili samostatný stát (Jižní Súdán), v němž žije přibližně 10 milionů obyvatel a který zatím zápasí sám se sebou. Ani historických či přírodních lákadel tam není tolik jako na zbytku původního území, tedy na severu, kde navíc žije dvakrát víc lidí. Ne, že by se ale měli o tolik lépe…
Domorodci mají zvláštní zvyky
Chudoba v Súdánu stále vládne, což je i důvod, proč se jednou z cest, kudy z toho ven, stal právě turismus. Súdán má totiž opravdu co nabídnout, je to skutečná exotika, nikoliv ta hraná.
Na mnoha místech lze potkat pravé obyvatele pouště, žijí stejným způsobem jako jejich předci před stovkami let. Není třeba se jich obávat, jsou velmi pohostinní, ale je lepší nepřijmout od nich nic víc než čaj. Jejich jídelníček bývá totiž hodně zvláštní…
Navíc se tu jí rukama, špinavýma od písku. Ovšem odmítnout od nich pohoštění zcela je těžká urážka. A jak je tady jinak bezpečno, v tomto případě to platit nemusí.
Svatyně změnily adresu
Letadla většinou přistávají v metropoli Chartúm. Jedná se o klasické africké velkoměsto – mumraj, kam se podíváte, staré čtvrti střídá nová zástavba atd. Vyplatí se však zajít do archeologického muzea, a to nejen proto, že je v něm hodně klasických exponátů.
Jsou tu k vidění také dvě svatyně, přemístěné z oblasti Lake Nasser, zaplavené kvůli vzniku obrovské přehrady, prostě něco jako místní Abu Simbel.
Černí faraóni stavěli jako diví
Severně od metropole leží posvátná hora Jebel Barkal, i když je to spíš kopeček, ale v placaté Núbijské poušti je vidět široko daleko. Je z červeného pískovce a na vrcholu a poblíž něj je mnoho chrámů a paláců, které nechali vystavět tzv. černí faraónové.
Raritou je i královský hřbitov Napata (z cca 8. st. př. n. l.), pozůstatek dávné a bájné země plné zlata – Núbie, a starobylé město Onduman s krásnými řemeslnými trhy.
Místní se často brodí bahnem
Súdán je – z velké části – země pouští. Nejde však jen o obvyklé písečné duny, ale o dlouhá, pustá žulová území, čedičové hory sopečného původu, jež mají i tvar homole. Sezóna tu začíná až koncem října, kdy skončí silné období dešťů, které pokryje všechno bahnem.
Někde kvůli němu mají děti od května prázdniny, protože dostat se do školy je pro ně nemožné. Leda že by použily vrtulník, ale o tom si mohou nechat akorát tak zdát…
Milovníky památek okouzlí Apedemak
Do nevlídné krajiny naštěstí zasahuje řeka Nil, která se líně vleče v dlouhých údolích a místy si svou pouť zpestřuje malými ostrůvky a vodopády. Při návštěvě by se nemělo opominout město Naga s nejzachovalejší místní památkou – chrámem Apedemak.
Kdo touží po nevšedním zážitku, zajede na venkov, kde sice najde chatrče, ale v nich poctivé, přívětivé lidi. I když nerozumějí, většinou se jim povede zdržet hosta přes noc.
Odpolední svačina nese název fatuur
Ráno mu pak nabídnou šálek výtečného čaje a množství jídla, snídani neodbývají. Jedí fazole, tameya (smažené placičky z mletého zeleného hrášku), restovaná játra, salát. Později přijde na řadu fatuur, tedy něco mezi pozdním obědem a časnou večeří.
Hlavní potravinou je millet (hustá rosolovitá kaše z prosa) či chléb kisra. Maso konzumují svátečně, zejména velbloudí a kozí. Pijí i pivo ze zkvašené rostliny čirok a pálenku z kukuřice či datlí…
