Římští císařové byli posedlí stavěním paláců, chrámů, amfiteátrů i dalších luxusních staveb. Hlavně proto, aby tím postavili nehynoucí pomník nejen bohům, ale i sami sobě.
Marcus Aurelius Severus Antoninus, vládce věčného města v letech 211 až 217, jemuž se „tajně“ přezdívalo Caracalla (podle názvu galského pláště s kapucí, který rád nosil), se ovšem rozhodl dát svým poddaným mnohem praktičtější dárek – veřejné lázně.
Relaxovalo tam vždy několik set lidí naráz
A rozhodně ne ledajaké – architekti se vytáhli a vymysleli mamutí stavbu, jež se rozkládala na ploše 150 000 m2, proto také její dokončení trvalo celých 10 let.
Na rozdíl od jiných vládců, kteří mysleli jen na sebe a své blízké, Caracalla svoje lázně veřejně zpřístupnil a v dobách jejich největší slávy se v nich mohlo pohodlně koupat – případně využívat dalšího skvostného vybavení – až 1600 lidí najednou! A že měli z čeho vybírat!
Byly tu kryté a nekryté bazény, ponorné místnosti s horkou vodou, parní koupele, odkud se odcházelo do frigidaria, což byl bazén na ochlazení, podobný jako v sauně.
Spiklenci zde nerušeně kuli pikle
Ale to nebylo ani zdaleka všechno. V zázemí nescházely tělocvičny, poblíž stadion, šatny byly bohatě zdobené. Věřící mohli využít baziliku, vzdělanci zase knihovny, nacházely se tu i různé obchody – s potravinami, vonnými oleji či sexuálními pomůckami.
Milostné hrátky se odehrávaly běžně v odpočívárnách, ale i při různých očistných kůrách, sloužila tu celá „armáda“ masérů. Lázně byly pro čistotné Římany nejdůležitějším místem. Domlouvaly se v nich obchodní záležitosti, plánovala spiknutí. I proto se dával důraz na vnější výzdobu, těm Caracallovým vévodily fresky, mozaiky, sochy…
Většina míst byla obložena mramorem, kamenné vany z jediného kusu žuly či jiného nerostu jen zářily. Délka pobytu nebyla nijak omezena, svobodný Říman mohl strávit v lázních celý den a hodně z nich to také dělalo. Zvláště ti, co městem jen projížděli na pár dní.
Ženy musely chodit v jinou dobu
Architekti mysleli na všechno. Sklepy a chodby se větraly, aby dřevo neplesnivělo, byly i vysoké, aby se do nich vešly povozy s nákladem dřeva, tažené koňmi. Stavební raritou je půldruhého kilometru chodeb a sklepů pro vytápění a rozvod vody, která neustále protékala.
I když ženy hrály ve starém Římě spíš podřadnou roli, Caracalla byl pokrokový a chtěl dopřát lázně i jim. Pochopitelně chodily v jinou dobu než muži.
Caracallovy lázně poničili Gótové a příroda
V zimě, ta v Římě není moc krutá, se Caracallovy lázně vytápěly horkým vzduchem, ten proudil obvykle pod podlahou, ale i ve stěnách a stropech. Poblíž lázní stálo divadlo, šlo prostě o kulturní a společenské centrum.
Caracallovy lázně byly nepřetržitě v provozu do roku 537, kdy Řím ovládli Gótové. Barbaři totiž zničili pro ně nezbytný přívod vody. Zkázu dokonalo zemětřesení v roce 847, kdy se sesunuly klenby vnitřních prostor a z monumentálního komplexu v Itálii zbylo torzo. Přesto ho dodnes obdivují turisté z celého světa, konají se tu koncerty i společenské akce.
