Posvátná japonská sopka Fudži je jedním z nejčastějších cílů turistů. Zkušenější se vypraví do jejího okolí, ti s mírně (či značně) morbidními sklony pak do lesa Aokigahara.
Ten leží na severozápadním úpatí proslaveného a stále aktivního vulkánu, podle vědců ale už dlouho spícího. Naposledy chrlil lávu v roce 1707. Nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být v budoucnosti jinak (i když tehdy zasypal popelem i 100 km vzdálené Tokio).
Místo hub tady sbírají mrtvoly
Les s rozlohou 35 km² vypadá na první pohled jako romantické místo. Mnozí sem také kvůli tomu zamíří, navíc výhled na Fudži je právě z jeho okraje skvostný.
Těch ale bývá podle místních menšina. Nejčastěji sem míří otrlí zvědavci, doufající, že při toulkách porostem narazí ne na houbu, ale na mrtvolu. Les Aokigahara (mapa) se totiž stal velmi vyhledávaným cílem sebevrahů, například v roce 2004 se zde našlo 108 neživých těl!
Je fakt, že zpočátku působí sympaticky, ale čím hlouběji se do něj člověk noří, tím víc je depresivnější. Les sebevrahů je totiž až neuvěřitelně hustý, stromy rostou velmi těsně u sebe.
Sluneční svit přes ně nepronikne. Je tu proto věčné přítmí a vlhko, což je prostředí, které vyhovuje hlavně různým mechům. Živočichům už méně, tudíž není slyšet zpěv ptáků či jiné zvuky, co vydává zvěř, jen neuvěřitelné a v tomto případě opravdu mrtvolné ticho.
Tato atmosféra pochopitelně může přitahovat ty, co se rozhodli rozloučit se životem. Je ale zajímavé, že, po staletí šlo vždy o normální les, i když místy hodně ponurý…
Les sebevrahů udělal z Aokigahary spisovatel
Sebevražedná mánie vznikla až po roce 1960, kdy spisovatel Seiko Matsumoto vydal román, ve kterém odcházejí hlavní hrdinové zemřít právě sem, podle něj jde o nejlepší místo. Les sebevrahů předtím několikrát navštívil a všiml si i jedné zvláštnosti, kterou pak využil.
Půda v Aokigahaře totiž obsahuje značné množství magnetických prvků, takže ti, co jsou zvyklí orientovat se podle kompasu, mají smůlu a mohou v něm snadno zabloudit.
Nápisy i hlídky se snaží předejít tragédiím
To podporuje pověst mytického lesa s až nadpozemsky tajemnou atmosférou. Odhaduje se, že každý rok sem vyrazí s úmyslem opustit tento svět stovky lidí, naštěstí ne všichni ho promění ve skutek. I díky snaze úřadů u hlavních cest umístili bezpečnostní kamery.
Navíc různě instalovali cedule s odrazujícími nápisy, čísla na krizové linky, po stezkách procházejí hlídky z řad policistů, hasičů i dobrovolníků, mají se snažit zabránit činu.
Harakiri je populární dodnes
Pokud přijdou pozdě, je jejich úkolem nalezená těla pohřbít. „Sezóna“ vrcholí vždy na konci března, kdy se, stejně jako u nás, podávají daňová přiznání. Pro většinu Japonců je myšlenka, že by nemohli splatit dluh, nepřijatelná a odporuje samurajskému kodexu cti.
Podle něj se dost lidí řídí i dnes. Rituální sebevražda proříznutím břicha, seppuku, i když u nás se vžil výraz harakiri, patří ke starým tradicím a je stále vnímána pozitivně!
Směřují sem také lidské hyeny
Lepší ztratit život než čest – to je rčení, které Japonsku „zajištuje“ primát v nejvyšším počtu sebevražd. Ale zpět „na stromy“. Prozkoumané, bezpečné lokality značí barevné pásky, na vhodných místech se konají buddhistické obřady, které mají zemřelým přinést klid.
Bohužel se v poslední době objevují „turisté“, hledající těla s cílem obrat je o cennosti, což by Japonce, pro kterého je krádež největší zlo, nikdy ani ve snu nenapadlo…
A na závěr ještě něco – úvodní titulek berte jako pokus o černý humor. Les sebevrahů každopádně stojí za návštěvu, takže pokud se v budoucnu budete nacházet v Japonsku, určitě se tam zajeďte podívat, alespoň na jeho okraj. Rozhodně se ale vraťte zpátky!
