Obraz Edvarda Muncha Výkřik je jedním z nejznámějších uměleckých děl vůbec, i navzdory tomu, že jestli něco zcela určitě není, tak krásný, spíš naopak.
Zachycuje postavu s lysou lebkou a znetvořeným obličejem, která, zřejmě strachem, křičí, na pozadí krvavého nebe. Obraz, což je neobvyklé, existuje ve třech verzích. Ty vznikaly v letech 1893 až 1910, existuje i jedna další, litografická. Vlastníky jsou norská Národní galerie, Munchovo muzeum v Oslu a soukromý sběratel.
Nejdřív byla Beznaděj
Inspiraci k dílu popsal autor ve svém deníku, a to zhruba takto: „Šel jsem po cestě s přáteli, slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem a já zažil nápor smutku. Nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, smrtelně unaven. Přátelé šli dál, já stál a třásl se strachy, cítil jsem velký výkřik a kráčel tou nekonečnou přírodou.“
Je fakt, že zážitek mohl být skutečný. Krvavé nebe je meteorologický jev běžně viditelný v severské přírodě a ve svých dílech ho zachytili i romantičtí krajináři.
První obraz, znázorňující bytostný strach v kombinaci s přírodní scenérií, namaloval Munch při pobytu v Nice a nazval jej Beznaděj. Je téměř identický s Výkřikem. Tam je navíc postava z profilu, opírající se o zábradlí a sledující hloubku fjordu pod sebou. V horní části jedné verze je nápis: „Mohlo být namalováno jen šílencem.“
Otec ho často děsil
Není jasné, kdo text napsal, ale faktem je, že na hodně – hlavně příliš senzitivních – lidí působí výjev nepříjemně a vyvolává v nich i stavy deprese.
Těmi ostatně trpěl i sám autor, a to už od dětství, kdy v jeho pěti letech zemřela matka na tuberkulózu. V této době byl i často nemocný a pro zábavu a odreagování si kreslil.
Poté ho vychovával otec, který sice uváděl syna do světa historie a literatury, na druhé straně ho děsil vyprávěním strašidelných příběhů a povídek Edgara Allana Poea.
Také často zdůrazňoval, že ho matka stále sleduje z nebe, i to mohlo vést ke vzniku nočních můr v dětství a později také diagnostikované bipolární afektivní poruchy.
Výkřik proslavil Muncha nejvíc
S otcem se dostal do konfliktu v dospělosti, kdy se přechodně chytil party bohémů. Začal pít alkohol a vést hodně pestrý sexuální život, což mu tatík vyčítal.
V častých duševních krizích přemýšlel i o sebevraždě. Na podzim roku 1908 začal být jeho psychický stav vážný a vyhledal pomoc na klinice doktora Daniela Jacobsona.
Tehdy asi vznikla poslední verze obrazu Výkřik. I když namaloval další díla, třeba Kouřící vlak nebo i lyrický obraz Hvězdná noc, téměř nikdo si ho s nimi dnes nespojuje.
