Král Slunce – tak si nechal říkat francouzský monarcha Ludvík XIV., který si Versailles vybral jako nové sídlo proto, že nesnášel Paříž, za což mohly nejspíš i události z dětství.
Když byl ještě malý, vypuklo povstání proti vládě jeho matky a kardinála Mazarina a on musel s nimi v tajnosti a spěchu metropoli opustit, prý ho ohrožoval i najatý vrah. To ovšem není dokázáno, stejně jako zřejmě nikdy nepronesl výrok, který se mu připisuje („Stát jsem já.“), už jen proto, že by užil plural maiestaticus, takže by řekl: „Stát jsme my.“
Inspiroval ho lovuchtivý otec
Jelikož se však v královském paláci Louvre necítil vůbec dobře, hned, jak se chopil moci, začal uvažovat o výstavbě nového panovnického sídla a volba padla na ves Versailles (mapa).
Splňovala nároky, byla blízko Paříže, která i bez jeho přítomnosti zůstala centrem hlavně uměleckého dění, v krásné přírodě s lesy plnými zvěře, což ukojilo jeho vášeň po lovu.
Ze stejného důvodu sem s ním, ještě s batoletem, jezdil jeho otec Ludvík XIII., který si tu nechal postavit malý pavilon a o deset let později i zámeček z cihel a kamene.
Ten se i dnes nachází ve středu zámku, kolem mramorového nádvoří. Výstavba nového začala v roce 1661, a i když byl po 27 letech dokončen, přístavby dále pokračovaly.
Ludvík XIV. voněl jen jednou za čas
Základ tvoří díla architekta Louise Le Vaua, malíře i dekoratéra Charlese Le Bruna a zahradníka Andrého Le Nôtra. Kolik „palác snů“ stál, to nikdo neví, Ludvík XIV. všechny účty systematicky pálil!
Nicméně je známo, že jenom údržba stála ročně čtvrtinu vládních výdajů. Žilo v něm pět tisíc sloužících, zajišťujících komfort šlechty, vojáci a stráže, celkem asi 20 000 osob.
S luxusním vzhledem kontrastoval život uvnitř. Ludvík XIV. byl na štíru s hygienou, nerad se myl a poddaní ho následovali. Močili za sochy a všude se nesl zápach, přitahující hmyz.
Navíc se po jeho smrti (vládl 72 let, nejdéle v historii Francie) opatrovník následníka Ludvíka XV. Filip II. Orleánský rozhodl vrátit do Paříže a význam Versailles upadal.
Ohrožený zámek zachránil Napoleon
Versailles znovu ožilo po sedmi letech, za vlády jeho syna – v roce 1722. Ludvík XV. nechal zámek také zvětšit, aby odpovídal nové době, například přistavěním královské opery.
Ve zvelebování pokračoval Ludvík XVI. Ten ovšem rozmařilostí rozpoutal Velkou francouzskou revoluci, jež znamenala naopak naprostou pohromu. Mobiliář byl rozkraden, nad osudem zámku se stáhla mračna.
Padly návrhy, že by měl být jako symbol monarchie zbořen! Jenže pak se proletáři začali likvidovat mezi sebou, vznikl chaos, který ukončil až Napoleon Bonaparte a jeho nástup na trůn.
Ten však finance spotřeboval na válečné výboje, realizovala se jen přestavba Velkého a Malého Trianonu. Ovšem zasadil se o celkovou rekonstrukci, čímž vynikla kolosální architektura. Zahrady jí pak přidaly na rozlehlosti, za den se dají projít těžko.
Pýchou Versailles se stal Zrcadlový sál
Zámek ve Versailles, který je zároveň královskou rezidencí, muzeem historie a národním palácem, kde pracuje parlament, se stal inspirací pro další paláce, např. vídeňský Schönbrunn. Jen netypicky, přímo ve středu, byla ložnice krále.
To ale odpovídalo přezdívce, Slunce bylo totiž považováno za střed vesmíru. Nejslavnější je však 79 metrů dlouhý Zrcadlový sál z roku 1678, s bohatou malířskou výzdobou.
