Je zavalitý, má relativně krátké končetiny, hnědou srst a na hlavě a zádech velký hřeben z bodlin dlouhých až osm centimetrů. Ale kdepak, není to dikobraz! Jmenuje se urzon kanadský (latinsky Erethizon dorsatum).
Narazíte na něj především na území Kanady a pak také Spojených států. Patří do skupiny morčatovců, která zahrnuje množství poměrně rozdílných druhů (mimo jiné vodní kapybary, dikobrazy Nového světa nebo třeba africké rypoše žijící pod zemí).
Urzon umí kňučet, mručet i mňoukat
Urzon kanadský dorůstá délky 65 až 80 centimetrů a dalších 15 až 30 centimetrů mu přidává ocas. Jeho váha se pohybuje od 3,5 do 7 kilogramů. Silné, široké nohy má opatřené silnými drápy.
Přírodovědci o urzonech kanadských tvrdí, že jsou hlasově nadaní. To můžete nejlépe posoudit, pokud se s nimi setkáte na začátku zimy, v době páření. To opravdu kňučí, mručí, mňoukají, houkají a vyluzují další podivné zvuky.
Protože se živí hlavně pupeny, květy, výhonky, listy, oříšky či bobulemi, můžete je spatřit, jak šplhají ve větvích stromů. V létě pojídají i trávu a zemědělské plodiny, v zimě jejich jídelníček zpestřují měkká kůra a jehličí.
Na záda mu raději nekoukejte!
Bodliny na jejich tělech jsou převážně žlutobílé barvy s černými nebo hnědými špičkami. Těchto ostnů nesou na svých zádech až 30 tisíc, mají funkci obrannou. Jsou velice ostré a duté, v minulosti je používaly indiánské ženy jako materiál na zdobení oděvů a dalších předmětů.
Ovšem pokud se zapíchnou do těla nepřítele, nejdou ven. Mohou za to výrůstky, jakési mikroskopické háčky, které fungují jako kotvy. Jestliže se k vám tedy urzon kanadský při setkání otočí zády, vztyčí ocasní ostny a začne couvat, vezměte raději nohy na ramena.
