Dobytí Bastily v úterý 14. července 1789 odstartovalo dění Velké francouzské revoluce. Útok ale nesloužil, jak to obvykle bývá, k osvobození politických vězňů – vůbec žádní tam nebyli! „Sedělo“ v ní jen sedm běžných zločinců, původně mezi nimi byl i deviantní markýz de Sade. Toho však kvůli jeho šíleným extempore krátce předtím převezli do blázince ve městě Charenton-le-Pont.
K napadení došlo proto, že povstalci předtím – díky vyplenění královské zbrojnice – získali 32 000 pušek, do nichž nutně potřebovali střelný prach, a věděli, že v pevnosti Bastila je ho 250 sudů.
Po dobytí následovala demolice
Boj trval pouhých pět hodin, rozvášněnému davu čelilo jen 114 obránců, hlavně válečných veteránů. Pád Bastily ale neznamenal vojenský úspěch, spíš mobilizoval lid k dalšímu odporu.
Původně pevnost z roku 1383, postavená Karlem V. proti Angličanům ve stoleté válce, byla bezvýznamná, ve zuboženém stavu. Až revolucionáři z ní udělali symbol královské zvůle.
Přeháněli i její mohutnost, po mnoha úpravách Bastila vyčnívala 21 metrů nad úrovní ulice, což není nic moc. Nicméně, aby nenáviděná stavba navždy zmizela, začala hned nazítří demolice.
Z té si stavebník Pierre-François Palloy udělal slušný kšeft. Prodával miniatury Bastily, které sám tesal z kamenů, ze zámků cel a okovů vyráběl pamětní medaile s motivem Svobody.
Klíč je uložen v muzeu ve Virginii
Největší část materiálu byla ovšem použita na stavbu mostu Concorde. Klíč od věznice poslal později markýz La Fayette Georgi Washingtonovi, je dodnes uchován v muzeu Mount Vernon (mapa).
Místo Bastily pak v Paříži vzniklo stejnojmenné náměstí (Place de la Bastille), ale půdorys, kde stála, zůstal, je vyznačený řadou dlaždic. Buřičská pověst asi působí dodnes, je častým cílem různých demonstrací.
Jsou tu ale i trhy, kavárny, restaurace, kina, pořádají se zde koncerty. Dominanta, Červencový sloup (mapa), připomíná další revoluci z roku 1830, kdy Ludvík Filip založil konstituční monarchii.
Vrcholek sloupu je ozdoben pozlacenou bronzovou sochou Augusta Dumonta Duch Svobody (Génie de la Liberté).
Předtím tu Napoleon chtěl postavit fontánu ve tvaru obřího slona z ukořistěných kanónů, ale vznikl jen model, po jeho pádu byla práce na monstrózním projektu (jiné neuměl) zastavena.
Bastila kdysi připomínala spíše zlatou klícku
Bastila dlouho sloužila pro „VIP“ vězně z řad vysoké šlechty. Bydleli v luxusně zařízených pokojích, objednávali si oblíbená jídla, měli sluhy, mohli přijímat návštěvy a psát si, s kým chtěli.
Zkrátka pohoda. Počet trestanců tehdy nepřekročil 45, což je vzhledem k rozměrům (66 m na délku, 34 na šířku a 24 m na výšku) značně poddimenzované, prostě sloužila „vyvoleným“.
Od roku 1659 byla Bastila využívána především jako státní věznice. Až do jejího dobytí branami prošlo 5 279 vězňů, ale většina z nich si odpykávala krátké tresty do dvou let, nikdy se nejednalo o žádný krutý žalář.
Kdo ukrýval tvář pod železnou maskou?
Nejzáhadnější postavou, co tu pobývala, byl „muž se železnou maskou“, jeho totožnost už asi nikdo neodhalí. S nejznámější teorií, že šlo o dvojče Ludvíka XIV., přišel Alexandre Dumas.
Zní dobrodružně, její slabinou však je, že porod královny byl veřejný, za účasti mnoha dvorních dam. Podle některých pramenů ale šťastný otec odjel hned poté s dvorem a synem na oslavnou mši.
Konala se v Chapelle Saint-Louis 20 km od Paříže, takže královna znova rodit mohla. Navíc je u dvojčat poměrně časté, že druhé přichází na svět třeba až za několik hodin po prvním.
Mohl to být syn královny a kardinála
Za tajemného muže byl označován za zpronevěru uvězněný exministr financí Nicolas Fouquet či jistý Eustach Dauger, pykající za stejný zločin, ale proč by museli skrývat svou tvář?
Nedávalo to smysl, každý je znal. Maska byla ze sametu, s železnou přišel až Voltaire, který také seděl v Bastile. Podle něj v ní vězel syn královny Anny Rakouské a kardinála Mazarina.
Šlo by o nelegitimního dědice trůnu a maskování u něj tedy mělo účel, ať byl podobný matce či otci, ti se ovšem, jak známo, zrovna nemuseli. To, že vězeň skutečně existoval, je však nesporné.
Zachovaly se pokyny, co dostával Saint Mars, jeho jediný žalářník, který ho následoval při všech transportech a byl u toho, když na ostrově Ile Sainte-Marguerite (mapa) po 34 letech věznění zemřel.
