Benátky (italsky Venezia) patří z nejnavštěvovanějším městům světa, ročně do nich zavítá kolem 15 miliónů turistů. Jako první se tam už v cca pátém století usídlil kmen Venetů. Na bahnitých ostrůvcích laguny hledal útočiště před nepřáteli. Ty nenapadlo, že by mohla být osídlená. Prosté dřevěné chýše také stály na kůlech, ale postupně se oblast víc zabydlovala. Fakt, že město stojí „na vodě“, ještě zvyšuje jeho přitažlivost. Architekti ze sebe museli vydat to nejlepší, aby postavili nejen krásné, ale i vůči častým záplavám odolné paláce či chrámy.
Jsou však dostatečně známé, takže se budeme věnovat další místní „specialitě“ – mostům. Mělo by jich být 345, což je astronomický počet, a další přibývají (nepočítají se lávky mezi baráky). Není pochopitelně možné popsat všechny, tudíž jsme vybrali jen ty nejzajímavější benátské mosty.
Předchozí Ponte di Rialto se zřítil i s lidmi
Největší benátské mosty jsou ty, co vedou přes Velký kanál. Nejstarší, Ponte di Rialto (1181), byl původně pontonový. Ten za 74 let nahradil dřevěný. Po tragédii v roce 1444, kdy se zřítil, protože nevydržel nápor diváků sledujících průvod lodí, se začalo uvažovat o kamenném, dokončen byl ale až roku 1591.
Proslulý je i krytý most Vzdechů (Ponte dei Sospiri), ten pojmenoval lord Byron. Díky jeho pověsti romantického básníka si ho proto mnozí spojují se slastnými zvuky zamilovaných párů, ale opak je pravdou. Pochází z roku 1603 a spojoval výslechovou místnost v Dóžecím paláci s blízkým vězením.
Název je tak odvozen od srdceryvných projevů vycházejících z hrdel odsouzených – i k smrti. Architekt Antonio Contin na stavbu tohoto jinak umělecky krásného mostu, který překlenul kanál Rio di Palazzo, použil vybraný vápenec, i to hraje svou roli v jeho vzhledu.
Ponte delle Tette obsadily prostitutky
Mezi nejpopulárnější benátské mosty (zvlášť u mládeže) patří Ponte delle Tette. Poslední slovo znamená ženská prsa, ta zde kdysi vystavovaly prostitutky, aby tvarem či velikostí nalákaly sexuchtivé amanty.
Tvrdí se, že v šestnáctém století jich na 150 000 obyvatel připadlo 11 500 a úřady prodejnou lásku podporovaly! Krátce předtím se zde totiž dostala do módy homosexualita, a to že velmi.
Mladíci i muži se k sobě (nejen) tiskli v zapadlých uličkách a nic na tom nezměnily ani přísné tresty (poprava či upálení) při přistižení. Vybírali si místa, odkud mohli snadno utéct.
O Vánocích benátské mosty hlásily „zataženo“
Zvěst se rychle rozšířila a kazila pověst města. Úředníci si asi připomněli známé rčení, že kam nemůže ďábel, nastrčí ženu, nejlépe prodejnou, a vyhradili jim domy v okolí mostu.
Měly velká okna, šlapky mohly vystavovat proporce nahoře bez, poté nabízely služby přímo na mostě. Tím nastal problém, kdy byly zákazníky oslovovány nejen povětrné, ale i počestné ženštiny.
Někoho pak napadlo odlišit je tím, že musely povinně nosit žlutý šátek jako znamení svého cechu. Platila i další pravidla, například nenabízet služby v neděli a postní svátky, Velikonoce i Vánoce.
Za porušení zákazu hrozilo 15 ran bičem. V době, kdy církev proti „smilnění“ tvrdě vystupovala, byly Benátky rájem sexuchtivých mužů a bohatly, kurtizány totiž musely odvádět daně.
Skvělou podívanou nabízí nejen most Svobody
A které další benátské mosty stojí za zmínku? Efektní je most Svobody z roku 1933, jediný silniční, který do města vede podél železničního z roku 1846 (je stále v provozu). Navrhl ho Eugenio Miozzi a stavba trvala jen dva roky.
Dnes tudy vede i cyklistická stezka a tramvajová trať. Zážitkem je při jízdě po něm sledovat, jak se nezapomenutelné panorama krásného města v Itálii stále víc přibližuje.
Nádherný výhled, zvlášť při západu slunce, nabízí Ponte dell’Accademia. Původní železný ale dlouho nevydržel, stejně jako poté dřevěný. Uvažovalo se o kamenném, pak zase vyhrál kov.
