Alžírsko, druhý největší africký stát, má téměř čtyřikrát větší rozlohu než Francie, která ho od roku 1847 kolonizovala. Získání nezávislosti (1962) mu přineslo svobodu, ale ne mír. Naopak zavládl chaos a letitá občanská válka. Ta si vyžádala až 150 000 obětí a zlikvidovala kromě slušně rozjeté ekonomiky i turistický ruch v zemi, která měla a má co nabídnout. I dnes najdeme oblasti, kam není doporučeno jezdit, ale většina území je bezpečná. Jezdí sem hodně Francouzi, kteří k Alžírsku mají vztah, navíc se tu domluví, což se jim všude nestane.
Nadchnou vás také fotogenické pouštní duny
Krásy rozmanité přírody určitě stojí za zhlédnutí i dalším národům, ať už jde o pobřeží, kde jsou pláže, historické pohoří Atlas či proslulou poušť Sahara (pokrývá více než čtyři pětiny státu Alžírsko).
Nejlepší vstupní branou do ní je roklina Kherrata. Nedoporučuje se navštívit ji bez průvodce a je třeba počítat s extrémně vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, v průměru 40 stupňů!
Sahara má západní a východní část, v první nečekaně ohromí bujnou vegetací oázy El Goléa a Béni Abbès, na východě pak v nekonečném moři písku jak klenot září město El Oued. Je plné bílých kopulí, nejvíc to žije pochopitelně na trhu. Jedním z nejfotografovanějších míst Sahary jsou písečné duny Erg Admer a pravěké, až 15 000 let staré skalní malby v Tassili.
Tedy v částečně sopečném pohoří, jež navazuje na poušť a dál pokračuje pod jménem Hoggar (arabsky Ahaggar), je plné roztodivných přírodních útvarů.
Centrem oblasti je Tamanrasset, leží přímo uprostřed, konají se tu zajímavé velbloudí trhy a odtud se fyzicky zdatní jedinci se smyslem pro dobrodružství vydávají na túry.
Území patřilo tajemnému národu Tuaregů, ti zde místy kočují. Vědci si lámou hlavy, proč mnozí mají evropské rysy i barvu kůže, jiní připomínají černochy. Mimochodem – žijí celkem v pěti státech. Nebezpečí od nich nehrozí, většinou jsou pastevci. Vyvinuli se z etnika Berberů, ty najdeme poblíž pouštních oáz v plátěných přístřešcích a živí se obvykle chovem koní a velbloudů.
Hlavní město zaujme především architekturou
Alžírsko má 48 provincií, metropolí je Alžír (mapa). Ten byl důležitým přístavem už od dob římské říše, je tu spousta památek z různých období, klikaté a spletité uličky, ale i široké bulváry à la Paříž.
Zmínku zaslouží osmanský palác Dar Hassan Pacha, katedrála Notre Dame d’Afrique, četná divadla, půvabná turecká obydlí i paláce zbohatlíků.
Kulináři nevynechají restaurace. Tamní gastronomie je pestrou směsicí arabského, tureckého a evropského vlivu, pikantní, plná orientálních koření. Na ulici se prodává (jak jinak) kebab, ale ve francouzském chlebu.
Alžírsko mile překvapí fanoušky antiky
Přes snahu vlády se do měst stěhuje stále víc lidí (další významná jsou Oran, Constantine a Annaba), drtivá většina míří „za turisty“ do blízkosti tisíc kilometrů dlouhého pobřeží. Na nezalidněnosti venkova se podílí i skutečnost, že na 80 procentech území státu Alžírsko se vyskytuje minimum vegetace, pouze u Kabylie je souvislý lesní porost.
Všude jinde je poušť, ať už písčitá, skalnatá či štěrkovitá. Výjimkou je plošina solných pánví, tzv. šotů mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem, ty ovšem lákají k osídlení ještě méně. Buď jde o (místy vyschlá) jezera, nebo o zrádné močály. Ale obraťme pozornost směrem k antice…
Příznivci historie zajásají nad vcelku zachovanými ruinami římských měst Djémila (mapa), kde bylo velké fórum, bazilika, baptisterium i divadlo, či Timgad.
Ještě mnohem starší je podobně znějící Taghit, kde najdeme pravěké skalní malby z mladší doby kamenné. I když je Alžírsko nezapomenutelné, pro individuální turistiku se zatím nehodí. Ideálním řešením je poznávací zájezd.
