Afrika je pro svou rozlehlost a množství národů, z nichž každý má jiné zvyky, těžko zařaditelná i z kulinářského hlediska. Určující je, že hodně oblastí patří mezi chudé, navíc klimaticky problémové, suché. Zajímavá situace je např. ve vnitrozemské savaně, kde je na rozdíl od těch ostatních dost zvěře. Pase se tu skot, ovce, kozy, najdeme zde i pro černý kontinent ne zrovna typická prasata. Místní však zvířata téměř nejedí, jen s nimi obchodují, jsou totiž považována za kmenovou měnu!
Pokud jde o nejčastější potraviny, vládne maniok. Jedná se o tropickou rostlinu, velmi bohatou na bílkoviny, které místní tuze potřebují. Chutí nejvíc připomíná sladké brambory, batáty. Třeba v Nigérii je základním a mnohdy i hlavním pokrmem polévka egusi z drcených melounových (dýňových) jader. Její součástí je častokrát fufu, knedlík ze škrobovité kaše, která se vyrábí z banánového nebo bramborového škrobu.
Gastronomie států na severu je komerčnější
V jídelníčku většiny obyvatel převažují vypěstované pokrmy, mj. vodní meloun, černý hrách, zelí, případně kuskus, na pobřeží ho pochopitelně doplňují ryby a mořské plody. Je logicky velký rozdíl mezi gastronomií vyspělejších zemí, jako je Tunis, Maroko, Egypt, Alžírsko, a chudých, například dlouhá léta hladomorem a občanskou válkou zmítaného Somálska.
Tam se nejčastěji konzumuje pokrm cambuulo z dobře uvařených (až 5 hodin) místních fazolí azuki, smíchaných s máslem a cukrem. Kupodivu je tato zvláštní kombinace chutná a sytá. Fakt, že populaci Afriky tvoří mnoho kmenů a skupin, se projevuje ve stravovacích návycích. Někde mají v oblibě mléko, syrovátkové výrobky, jinde je neznají nebo nekonzumují.
Na matoke si pochutnáte u Viktoriina jezera
V Ugandě či Rwandě považují za národní pokrm matoke, vařené zelené škrobovité banány. Jejich příprava je složitá, navíc se k nám nedovážejí, takže nemá cenu se o nich rozepisovat. Matoke se podává se zeleninovou omáčkou, mletými arašídy, v lepším případě s masem, obvykle kozím.
Dalším hodně rozšířeným jídlem (hlavně v oblasti Velkých jezer) je ugali, kaše z kukuřice. Ta ovšem nemusí být polotekutá, mnohdy je zpracovaná na tuhé či pevné těsto. Jde o hlavní jídlo (v nouzi) i přílohu, vhodnou k zelenině, rybám, kuřecímu, hovězímu.
Nejrozmanitější kuchyně je v Jihoafrické republice, také se jí přezdívá duhová, díky odlišným chutím dvou kmenů (Bantu a Khoisan), doplněným o koloniální holandské speciality. Například potjiekos, směs, kam se kromě masa přidává mrkev, květák, dýně, brambory, ale i rýže, a vaří se v litinovém hrnci na třech nohách nad otevřeným ohněm – s malajským kořením. Specialitou je, že se po přidání všech ingrediencí přikryje pokličkou a dál pomalu probublává několik hodin bez jakéhokoli dalšího míchání. Vzhledově trochu připomíná guláš…
Banánové kuře zvládne skoro každý
Závěrem – jako (skoro) vždy – přinášíme čtenářům recept, ale protože spousta používaných přísad či koření je u nás nedostupná, zvolili jsme velice jednoduchý, ale zato s překvapivě rafinovanou chutí. Kuřecí prsní řízky dle počtu osob rozporcujeme na větší kousky, osolíme, přidáme na kolečka nakrájený banán a žampiony, zalijeme šlehačkou s tymiánem a pečeme v troubě do měkka.
