Do doby, než pevnost Boyard zázračně vzkřísil televizní producent Jacques Antoine, mohutná stavba u západního pobřeží Francie chátrala už od roku 1913, kdy ji opustila armáda. Podle jedné verze projížděl na jachtě a při pohledu na její monumentální rozměry ho napadlo využít ji k uspořádání televizní soutěže.
Antoine zjistil, že pevnost Boyard (mapa) koupil v roce 1962 v aukci jakýsi belgický zubař, ale snad v ní nikdy nebyl. Chtěl se jí zbavit, avšak bezvýsledně, kdo by také stál o stavbu uprostřed moře. Antoine si od něj půjčil klíče a zjistil, že je sice dost zdevastovaná, ale dá se opravit, tak ji koupil. Už tehdy se mu v hlavě začaly líhnout představy o tom, jak využít romantické přírodní i historické „kulisy“.
Dobrodruhy předběhli Delon s Venturou
Díky poloze a obrovským rozměrům (je 61 m dlouhá, 31 m široká a 20 m vysoká) byla totiž pevnost Boyard jako stvořená pro natáčení filmových dobrodružství. Nebyl ale první, koho to napadlo. V roce 1967 zde vznikla závěrečná scéna dramatu Dobrodruzi s Alainem Delonem a Linem Venturou. Filmovou techniku sem tehdy pracně dopravil vrtulník, což bylo pro dlouhodobé použití nákladné. Proto se poblíž vystavěly „vrtné věže“ pro kamery a nezbytné technické příslušenství. Náklady na přípravu byly opravdu vysoké, musely se opravit i vnitřní prostory.
Vedení televize naštěstí konceptu věřilo a bylo ochotno jít do rizika. Rozhodně nepočítalo s tím, že se investice vrátí v takové míře. Soutěž běží nepřetržitě od roku 1990 (!) a hned tak neskončí. Zájem naopak stoupá, nejprve soutěžily pouze místní týmy, dnes i mezinárodní, účast si musí rezervovat dopředu.
Král Slunce po ní toužil marně
Asi nebude od věci zmínit se o historii podivuhodné stavby. Tyčí se nad hladinou na západě Francie mezi ostrovy Île d’Oléron a Île-d’Aix, v úžině Pertuis d’Antioche. S nápadem na vybudování pevnosti přišel už král Slunce Ludvík XIV. v roce 1666.
Důvod spočíval v tom, že dělostřelecká palba se mezi ostrovy nepřekrývala, tato hluchá místa využívali nepřátelé při útocích. Stavitelé považovali záměr svého vládce za neproveditelný a nemožný. Současně totiž měla vzniknout i další obranná zařízení, která by bránila pobřeží, Fort de la Rade a Fort Énet nedaleko město Fouras (zda inspirovalo tvůrce k pojmenování populární postavy, na stránkách města nezjistíte). Ta byla nakonec postavena, dnes ji lze (jen za odlivu) pěšky navštívit, není mohutná ani slavná jako pevnost Boyard, ale za podívání stojí.
UNESCO ji na milost nevzalo
Slovo nemožný ale neznal Napoleon, staré plány vylepšil a v roce 1801 na nich architekti začali pracovat. Stavitelé ve složitých podmínkách nakonec pevnost Boyard dokončili o 56 let později a umístili zde stálou posádku o síle 250 mužů. Ironií osudu se krátce poté dostřel děl rapidně zlepšil, takže šla použít přímo z ostrovů. Tím pevnost Boyard ztratila vojenský smysl a uvažovalo se o jejím dalším využití. Vzhledem k nepřístupné poloze se z ní v roce 1871 stalo vězení. Útěk zcela znemožňovaly pevné zdi i vzdálenost, nutná k doplavání na břeh v neklidném moři.
Na druhou stranu se musely z pevniny dovážet zásoby i delikventi, což prodražovalo provoz. Ještě ke všemu tři prudké bouře po sobě vytvořily praskliny ve zdi, velké škody způsobily na vnitřním nádvoří. Šlo o pověstnou poslední kapku, vězně poté eskorta převezla do dalších kriminálů. Následně byla pevnost Boyard nadlouho opuštěna, nepomohlo jí ani v roce 1950 zařazení na seznam chráněných památek, asi i proto, že se nedostala mezi ty spadajících pod UNESCO. Poté ji – neznámo proč – koupil onen zubař a zdálo se, že spěje k definitivnímu zániku.
Pevnost Boyard lze obdivovat pouze zdálky
Dnes by naopak praskala ve švech, turisté (a že jich je!) ale mají smůlu. Pevnost Boyard je pro veřejnost uzavřena, přístup má jen televizní štáb a soutěžící. Mnozí zvědavci ji tak touží spatřit alespoň od moře. Jízda na motorových člunech či lodích trvá asi 15 minut, je o ni velký zájem i navzdory tomu, že v těchto místech je často ostrý vítr. Cestu provázejí vysoké vlny, občas i bouře. Výletníky to v cestě na místo, které je a určitě navždy zůstane televizní legendou, neodradí…
