Takzvaně adrenalinových turistů, co na dovolené nehledají moře ani luxusní hotely, ale touží na vlastní oči spatřit záhadná, děsuplná či nebezpečná místa, rok od roku přibývá. Zásluhu na tomto trendu mají zcela jistě sociální sítě, protože se pak na nich mohou pochlubit nevšední fotkou, a také touha po dobrodružství či „vítězný“ pocit při návštěvě lokality, kam se hned tak někdo nedostane. Jedním z oblíbených cílů těchto cestovatelů je neobývané a zapomenuté město Ani na planině při turecko-arménské hranici.
Není úplně snadné se do něj dostat, výchozím bodem je město Kars, rozprostírající se 45 km směrem na východ. Odtud jezdí minibusy, ale nelze na ně vyloženě spoléhat, další možností je taxi. Oblast je na hony vzdálená jakýmkoliv plážím, Černé moře, které je sice daleko, ale nejblíž, jich ostatně moc nenabízí, jeho pobřeží bývá nepřístupné a nehostinné.
Ve středověku tu nebylo k hnutí
Je zajímavé, že mnohá starobylá města stále zůstávají v povědomí lidí, kdežto o Ani (mapa) nikdo ani nezavadí. Přitom tu ve středověku žilo až 200 000 lidí a mohlo směle konkurovat Istanbulu, Bagdádu i Káhiře. Díky množství sakrálních staveb mělo přezdívku „město tisíce a jednoho kostela“. Obklopovaly ho mohutné hradby, od východu ho chránila hluboká strž řeky Arpaçay, tvořící i dnes přírodní hranici s Arménií, jejíž území je hned na protějším břehu střeženo vojáky. Kvůli tomu byla oblast dlouho pod kontrolou a k návštěvě areálu bylo nezbytné zvláštní povolení. Dnes je už přístup neomezený.
O to se zasloužil turistický ruch, i když to je příliš silné slovo, prostě sem přijíždějí zvědavci, ale také amatérští archeologové a příznivci památek. Zlatá éra tady začala, když si Ani vybral jako nové hlavní město své velké říše arménský král Ašot III. v roce 961 a přesunul sem svůj dvůr. Město vzkvétalo (těžilo také z polohy na obchodních stezkách včetně slavné Hedvábné) i za jeho nástupců Smbata II. a Gagika I. Poté, co ten zemřel, propukly spory o nástupnictví, čehož později využili k útoku Byzantinci. Při něm zničili a pobořili opevnění, takže pak už se Ani stalo snadným terčem všech dalších dobyvatelů.
Obdivovat můžete i sluneční hodiny
Katastrofou se ve třináctém století staly nájezdy nelítostných Mongolů. Hřebík do rakve mu zasadilo zemětřesení (1319) a také přesměrování obchodních cest. Navíc se o vlastnictví stále přetahovali Arméni a Osmané, těm nakonec v roce 1921 po vyhlášení Turecké republiky připadlo. I když bylo v té době dávno opuštěno, spory pokračovaly i poté. Zkáze Ani bohužel nezabránilo nic, včetně několikanásobného zařazení mezi památky, kterým hrozí nenávratné poškození a zničení. Global Heritage Fund ho už v roce 2010 zařadil mezi dvanáct nejvíce ohrožených na světě (není se čemu divit, nenajdeme na světě moc slavných měst, v nichž nebydlí ani živá duše), ale zatím nic nepomohlo.
Ostatně ani turistů, kteří se sem vydají, není mnoho, i když nehrozí nebezpečí. Vojáci střeží celé okolí bedlivě, sice se tváří nepřístupně, ale to je jejich pracovní náplň. A i díky nim se dá v klidu projít celý areál. Za návštěvu stojí už zmíněná strž Arpaçay, na západě údolí Bostanlar a pochopitelně torza památek. Z mohutných městských hradeb zbylo jen jejich dvojité opevnění na severní straně města. Zajímavý je kostel Spasitele z jedenáctého století, údajně měl chránit část kříže Krista, dovezeného sem z Konstantinopole. Stojí tu už jen půlka budovy, druhou zničil úder blesku. Přesto je asi nejlépe dochovanou památkou, uvnitř zůstaly zdobné reliéfy a sluneční hodiny, ty jsou obvyklým arménským dekoračním prvkem.
O památky v Ani nouze není
Další kostel, sv. Řehoře, je pojmenovaný podle apoštola Arménů. Největší stavbou je katedrála, pochází z doby největšího rozkvětu. Měla tři oddělené vchody, jeden určený pro krále, druhý pro duchovenstvo a poslední pro lid. Protože se o toto území přetahovali muslimové s křesťany, měnila se podle vlády v mešitu a zase nazpátek. Jinak údajně nejstarší seldžuckou mešitou v celé Anatólii je zdejší Menuçehr Camii. Malý kostelík sv. Jiří je neobvyklý tím, že je postaven ve tvaru rotundy. Z dalších památek stojí za zmínku chrám svatých Apoštolů, zoroastriánský kostel sv. Řehoře a seldžucký palác vestavěný do obranných zdí města. Ovšem v opuštěném okolí vypadají smutně a bezútěšně…
