Valle d’Aosta neboli Údolí Aosty v Itálii je pro většinu Čechů takřka neznámým regionem. Neleží ani náhodou u moře, kam většina z nich míří, ale až daleko ve vnitrozemí, poblíž hranic s Francií a Švýcarskem. Přitom rozhodně stojí za návštěvu, zvlášť pro ty, co mají rádi divokou a nespoutanou přírodu, které v celé Evropě valem ubývá, ale i pro zvědavé gurmány, toužící pochutnat si na vybraných lahůdkách, jež nikde jinde neseženou.
Ani jedni určitě nebudou odjíždět zklamáni. První mohou obdivovat úchvatnou krajinu, třeba křišťálově čistá jezera obklopená lesy, nad nimiž se tyčí štíty hor. A jelikož je zbytečné popisovat to, co lze vidět z fotek, dostalo přednost jídlo. Hlavně proto, že jde o pro celý Apeninský poloostrov hodně neobvyklé pokrmy…
Z kečupu tady mají skoro všichni legraci
Těstoviny v Údolí Aosty (mapa) seženete horko těžko, o pizze nemluvě, tu tady snad nikdo ani nezná! Ostatně většina Italů ji považuje spíš za americké jídlo kvůli kečupu. Italové používají protlak nebo ještě raději dušená měkká rajčata a unisono tvrdí, že přehnaná sladkost kečupu přebije chuť i nejkvalitnějšího masa. Ostatně i profesionální kuchaři trvají na tom, že patří jenom na hranolky.
Gastronomie v Údolí Aosty je pestrou směsicí jídel ze tří zemí, kromě mateřské i dvou zmíněných sousedních. Začneme tou místní, kde suverénně kraluje kukuřičná kaše polenta a Seupetta di Cogne, polévka z rýže, rozpuštěného másla, muškátového oříšku a výtečného sýru Fontina.
Ten se tady vyrábí už od dvanáctého století (!), tradičně dvakrát denně z ranního a večerního mléka. Je mezi labužníky hodně ceněný, stejně jako Valle d’Aosta Fromadzo, kam se přidává trochu kozího mléka, či Toma di Gressoney, ten zraje v přírodních jeskyních.
Za svou proslulost vděčí místní sýry především výtečnému mléku chovaných krav. Díky optimálním přírodním podmínkám je velmi tučné, neodstřeďuje se jako všechna ostatní, což je jeden z hlavních důvodů, proč se v jiných částech Itálie neseženou tak jakostní sýry, i když mají stejný název. Protože bývají chuťově dost výrazné, slouží jako přísada do jídel, například Fontina hraje důležitou roli ve specialitě Risotto alla Valdostana (s tou se také jinde nesetkáte), jen musí být několik hodin namočen v mléce.
Údolí Aosty nadchne i klobásami a slaninou
Hodně oblíbené jsou také další polévky, třeba Ricetta Minestra di castagne e latte z kaštanů a rýžového mléka, s mírně nasládlou chutí, láká už krémovitým vzhledem. Přikusuje se k ní žitný, černý chléb, místní jiný snad ani neznají. V letních měsících je mezi hosty žádaná Seupa de gri, ječmenová s přídavkem sezónní zeleniny a brambor, ochucená cibulí, přidávají se do ní i čerstvé či sušené houby, anebo mandle.
Údolí Aosty nikdy nebylo bohatým regionem, místní se naučili vystačit si s málem, právě polévka zasytí, a přitom je finančně nenáročná. Protože mají i mlsné jazýčky, snažili se, aby byly maximálně chutné. Vliv sousedů, co mají ve znamení helvétský kříž, je zase patrný v tom, že se tu často konzumuje fondue, avšak pod názvem fonduta. Kraj je bohatý i na zvěř, spárkatou a srstnatou, žijí tu i divocí králíci. Nejtypičtějším masovým pokrmem je Le Carbonade alla Valdostana.
Stejně se jmenuje (bez místa původu) i jídlo oblíbené v Jižní Americe, má však jiné přísady – dýně, batáty, chilli. To zdejší je ze slaného konzervovaného hovězího s cibulí, dochuceného červeným vínem. S polentou hodně zasytí, proto se před ním výjimečně nepodává žádný z vyhlášených předkrmů, jako například Boudins, pikantní „krvavé“ klobásy, Lard d’Arnad, údajně nejlepší slanina v zemi, nebo Mocetta, podobně jako pršut sušené maso, jen místo vepřového z krávy, kamzíka (a prý i koně). Na závěr se hodí tegole, výtečné křupavé sušenky z ořechů…
