O prokazatelně nejstarším městě na světě, chrámovém komplexu Göbekli Tepe, který leží v jihovýchodním Turecku, jsme již psali, nicméně nové šokující nálezy probíhajícího výzkumu nás „donutily“ se k němu opět vrátit.
Úvodem nezaškodí odkaz na předchozí článek (ZDE), abyste se dostali do „obrazu“. Novinkou je poměrně morbidní objev, jenž učinili tři němečtí badatelé, kteří zkoumali kosterní pozůstatky našich dávných předků. Ty jen potvrdily, že jestli ne úplně celý komplex Göbekli Tepe, tak zcela určitě nejméně centrální část sloužila k náboženským účelům. Není sice stále známo, jaká božstva se tehdy uctívala, ale podle obřích kamenných pilířů, soch a reliéfů lze usuzovat, že víra v ně musela být velice silná.
Proč mrtvé nepohřbívali na jednom místě?
Poté, co byly podrobeny důkladné analýze zbytky nástrojů z Göbekli Tepe (mapa), „vrhli“ se antropologové na lidské pozůstatky. Podivné je už to, že se nenalezly v jedné, pohřební lokalitě, jak bývá obvyklé, ale roztroušené v různých budovách, a ani ne v jejich stejných částech. To, že nebyly uloženy do hrobů, může znamenat dvě věci. Buď se ještě časem ony či jejich torza najdou (pak se milovníci historie zřejmě mají na co těšit), nebo mrtvé prostě nikam neukládali a nechávali je z nějaké záhadné příčiny ležet na místě, možná i tam, kde vydechli naposledy. Nevíme.
Jak upozornili zmínění odborníci na stránkách vědeckého magazínu Science Advances, tento záhadný národ byl vyloženě „vysazen“ na lebky, z necelých sedmi set kostěných úlomků jim patřily takřka dvě třetiny. Ostatně zaměření na ně naznačovaly už předtím nalezené reliéfy, ty zobrazovaly postavy nesoucí buď je, nebo celé useknuté hlavy. Existují i sochy, co je měly odštípnuté. Tímto výzkumem byl celkem spolehlivě vyvrácen jeden z původních předpokladů, že se tak stalo „zubem času“ nebo nedopatřením.
Lebky z Göbekli Tepe nedají archeologům spát
Některé nově nalezené totiž nesou neklamné známky opracování – dekapitace, odsekávání měkkých tkání, barvení. To není tak výjimečné, pravěcí lidé je i jinde nejrůzněji upravovali, konzervovali, zdobili. Zde ovšem způsobem, který se nikde jinde předtím ani potom ve světě neobjevil, spočíval ve vyřezávání i vysekávání hlubokých vertikálních rýh směřujících vždy z přední části skeletu na temeno. A aby toho nebylo málo, jedna z těch „čerstvých“ lebek byla na temeni velmi zručně provrtána.
Podle mikroskopické analýzy se všechny zásahy musely odehrát těsně po smrti, kdy jsou ještě vlhké a pružné. V tom, co mají všechny úpravy znamenat, nemají archeologové jasno, mají dvě vysvětlení. Vyznavači kultu lebek tímto způsobem buď označovali pozůstatky určitých lidí, předků, panovníků, význačných osob, případně naopak sloužil jako jakýsi „cejch“ pro zajatce. Pracně vytvořené rýhy svádějí k další a celkem logické domněnce, že mohly sloužit k upevnění na určitém místě nebo i jako součást složitějších náboženských rituálů.
V nich mohly hrát roli masek, s nimiž bylo manipulováno za pomocí provázků, takže jakési pravěké loutkové divadlo. Tomuto účelu by totiž mohl nasvědčovat právě otvor v horní části jedné lebky. Přímé důkazy pro jakoukoli z hypotéz chybí, stále jde o spekulace. Jisté je jedno – ať už dávní obyvatelé Göbekli Tepe s nimi prováděli cokoli, zdá se být celkem jasné, že hrály velmi důležitou roli při jejich rituálech. Jakých, to zřejmě odhalí další a třeba ještě překvapivější výzkumy, vždyť zatím bylo z celého komplexu v Turecku odkryto a prozkoumáno asi jen pět procent!
