Něco málo přes 300 kilometrů od oblíbeného letoviska Antalya leží jedno z nejstarších měst na světě, Catal Huyuk (neboli Çatal Hüyük, Çatalhöyük či Çatal Höyük), přibližně z roku 7500 př. n. l. Pro příznivce historie i záhad sem cestovní agentury pořádají jednodenní výlety, o které bývá velký zájem.
Město v Turecku totiž výrazně vybočuje z rámce tehdejších zvyklostí i stylu života. Nemělo například žádné obranné hradby, což je neobvyklé. Stejně jako to, že se obyvatelé rozhodli ho z neznámých příčin dobrovolně opustit. Jednoznačné vysvětlení chybí, nenalezly se stopy po zemětřesení či jiné živelné katastrofě, vojenském konfliktu. Nedošlo ani ke změně klimatu, která by je donutila k odchodu.
Proč byly matkám odebírány děti?
Známý britský archeolog Ian Hodder, který zde už dlouhá léta provádí průzkum na základě nálezů, odhalil, jak tehdejší obyvatelé asi žili a jaké měli zvyky. Podivné bylo, že v celém městě Catal Huyuk nestály žádné okázalé stavby, kterými vždy elita dávala na odiv svou moc a vliv. Ale objevil ještě podivnější fakt. Nikde nebyly žádné svatyně ani jiné náboženské svatostánky určené k uctivání bohů.
Navíc to vypadá, že šlo o „socialisticky“ rovnostářské město i co do pohlaví. Ženy i muži byli pochováváni pod podlahou domů bez nejmenších rozdílů v pohřební výbavě. Asi největší zvláštnost spočívala v tom, že děti žily odděleně, v jiných domech. Docela drastické odebrání potomků matce a zpřetrhání rodinných pout muselo být cílené, ale jaký význam mělo?
Co značí socha ženy obklopené lvy?
Hodder tvrdí, že tím důmyslně budovali síť vztahů, umožňující život bez panovníků. Ale město Catal Huyuk fungovalo skoro dva tisíce let, takže nějaký systém vlády existovat musel, jinak by zavládla anarchie, ale jaký? Nevíme. Ještě větší zmatek do toho všeho vnesla socha sedící ženy, která mohla být bohyní. Sedí na jakémsi trůnu obklopena dvěma lvy, což jí dodává moc a prestiž.
Že by šlo o matriarchální společnost? Nic neobvyklého v té době, kult Velké matky uznávalo dost starověkých civilizací. Kdyby tomu ale tak bylo, našlo by se zřejmě víc stejných sošek a ne jenom jedna. Lidé je měli od nepaměti v obydlích, aby je chránily svou nadpřirozenou mocí. Zde ale už všechny další objevené figurky byly buď mužské, či zvířecí.
Místnosti měly místo dveří žebřík
O čem máme přehled, jsou domy stavěné z takzvaně vepřovicových cihel. Ty udržují stálou teplotu, jsou odolné, jen nesmějí být zatopeny, pak se zhroutí. Měly obdélníkový tvar, místnosti byly vybavené velice prakticky až moderně, s oddělenými prostory pro spaní, práci, posezení, vytápěné krbem. Neměly ale žádné dveře, chodilo se do nich (i ven) žebříkem ze střechy.
Mnohé domy zdobily nástěnné malby, ale zdaleka ne všechny. Podle různorodosti technik i odlišných námětů lze soudit, že nešlo o díla najatých umělců, spíš o spontánní tvorbu výtvarně nadaných jedinců. Catal Huyuk, rozkládající se v jižní Anatolii (mapa) na asi 20 m vysokém uměle vytvořeném návrší, je prostě starobylé město plné otázek, na které nikdo nezná odpověď.
V čem Catal Huyuk předčil slavné Jericho?
Podle rekonstrukce tu mohlo žít 5000 až 10 000 obyvatel. Pro srovnání – starodávné Jericho jich ve stejné době nemělo ani tisíc! To bylo ovšem objeveno mnohem dříve, vykopávky, které odhalily Catal Huyuk (leží 40 km od velkoměsta Konya), začaly až v roce 1958. A když už je řeč o Konyi, v ní stojí za návštěvu Mevlanovo mauzoleum, zasvěcené památce Džaláleddína Balchího Rúmího, perského básníka, teologa, učitele, který zde v roce 1273 zemřel.
Ale zpátky k tématu. Nálezy různých druhů obilnin a kostí domestikovaných zvířat, hlavně skotu a ovcí, napovídají, že nouzí asi tehdejší lidé netrpěli. Vyráběli také keramiku a obsidiánové nástroje. Spolu s archeology tu působili antropologové, aby získali DNA obyvatel a zjistili, kde (a jestli) žijí jejich potomci. Bohužel se jim nepodařilo najít kompletní vzorek, takže další záhada…
