Lidé, kteří se vydají na delší zimní dovolenou, se často shodují na tom, že po týdnu stráveném na sjezdovkách mají lyžování plné zuby. Hledají jiné možnosti povyražení a letoviska jim vycházejí vstříc. Zdá se, že trendem letošní (a určitě i příští) sezóny jsou sněžnice, respektive chůze na sněžnicích.
Kdo na nich vyrazí do přírody, bez problémů se dostane do těžko přístupného terénu. Zážitek má i díky pomyšlení, že stejně obuti chodili jeho předci v době kamenné. Nejstarší nálezy pocházejí ze Skandinávie. Jde o skalní kresby a zbytky sněžnic, stáří se odhaduje na 4500 let.
Eskymáci si bez nich nedokázali představit život
Mohou se objevit i starší pozůstatky. V pravěku na Zemi panovaly drsnější přírodní podmínky, zejména na Sibiři, kde nyní hledají archeologové. Podstatou sněžnic byl rám a výplet, obojí z různých materiálů. Některé byly oválné, jiné připomínaly velkou primitivní tenisovou raketu.
Inuité (podle nás Eskymáci) používali pevné a ohebné proutí. Sněžnice měly různé tvary, včetně trojúhelníkového. Pro Eskymáky byly nezbytné, používali je ke kladení pastí i při lovu zvěře. Kdyby se přitom museli bořit do hlubokého sněhu, kořist by jim dávno utekla. Na sněžnicích měli šanci.
Po objevu lyží se na ně pozapomnělo. I když do čerstvě zasněženého terénu byly a stále jsou nepostradatelné. Desetiletí se sněžnice používaly jen v horských samotách. Nedávno je provozovatelé zimních letovisek ve snaze najít nové atrakce, které by přitáhli turisty, „resuscitovali“.
S průvodcem si výlet lépe užijete
Protože byl zájem, začaly se opět vyrábět, obvykle z plastu, rám z kovu. Sněžnice mají označení, např. oválná „medvědí tlapa“, „bobří ocas“ v prodlouženém tvaru, „cross-country“ (připomíná slzu) a „odžibwajská sněžnice“. Ta má ocasy na obou koncích a je určená pro velmi rychlou chůzi v rovině.
Začaly se také pořádat závody a tím vzniklo nové sportovní odvětví, tzv. snowshoeing. Dnes si půjčovny – najdeme je ve všech vyhlášených, zejména zahraničních střediscích – na nedostatek zájemců rozhodně nemohou stěžovat. Stejně jako průvodci, co znají četné utajené stezky.
Jejich služby jsou dražší, ale když se domluví dvě rodiny a složí se, není to zas moc. Navíc cesta skýtá záruku neobyčejných výhledů z míst, kam se nikdo nedostane. Chůze na sněžnicích je také dost specifická, zvlášť u těch hodně širokých je nutné jít s mírně roztaženýma nohama.
Zezadu to může vypadat jako alkoholická chůze. V půjčovně turisté dostanou návod k použití a mapu tras s označením obtížnosti. Je nejlepší chodit ve skupině s někým, kdo má zkušenosti. Cesty totiž vedou i lesem, mnohdy jsou na hony vzdálené civilizaci, a v případě úrazu je transport obtížný.
Sněžnice vyzkoušejte například v Dolomitech
Novinkou jsou teleskopické hole, usnadňují chůzi na sněžnicích. Ta sice není pro turisty tolik náročná, jako kdyby se brodili sněhem, ale i tak dá tělu zabrat. Jde se většinou do prudkého kopce. Odměnou není jen nádherný výhled z několika stanovišť a pochopitelně i po zdolání vrcholu, ale také ohlédnutí dozadu na stopy, vedoucí netknutým sněhem. Pokročilí si mohou vyzkoušet rovněž chůzi ledovcovým terénem, i na něm se sněžnice výtečně uplatní. Když se to umí.
Zejména v zahraničních horských střediscích mají trasy vhodné pro všechny věkové kategorie. Díky krásným výhledům jsou značně oblíbené italské Dolomity. Zdejší terén je navíc dost členitý, střídají se holé pláně, lesy i – před nezasvěcenými skryté – skalní cesty. Těžko se najde lepší způsob, jak zažít krásu zimní přírody, zvlášť když je slunečno. Všudypřítomné ticho je balzámem na nervy. Mohou ho přerušit kamzík či liška, kteří zvědavě proběhnou kolem…